Vrchoslav

Vrchoslav rozhodně nepatří k lokalitám, kam bych si mohl zajet jen tak na hoďku a půl, když mám zrovna potřebu jít se povrtat v kamení. Cesta autem mi z domova zabere více, než hodinu a třičtvrtě. Přesto jsem tam už párkrát byl. Poprvé, když jsem náhodou na své další samotářské výpravě na" ametystové" Halži narazil na kolegu z Moravy, který to má podobně hozené jako já. Nekupuje, raději sám hledá. 

Jak jsme tak vrtali každý ve své díře, ale necelé dva metry od sebe, probrali jsme kdeco. Mimo jiné také to, že byl asi před deseti dny ve Vrchoslavi a našel si tam pár pěkných drúziček fluoritu. Začal jsem se zajímat o podrobnosti, protože shodou okolností jsem zrovna nedávno zvažoval, že bych se do Vrchoslavi mohl vypravit. Kolega popsal cestu lépe, než by to zvládl Google a navíc nabídl pomoc v podobě navigování po telefonu, kdybych to přecejen nemohl najít. Upozornil, že budu potřebovat větší palici, sekáče
a rozhodně čelovku. 

Nerad věci odkládám a když se pro něco nadchnu, tak se k tomu snažím dostat
co nejdříve. Za dva dny jsem vyrazil autem směr Krupka a těšil se, že si přivezu pěkné fluority. Prý krychličky nejsou bůhvíjak veliké, ale mají tu svou typickou krásně medovou barvu. V Krupce už jsem byl a z ní už to měl být jen kousek, tak to zkusím najít podle popisu. Zamířil jsem na silnici, ze které se mělo odbočit do lesa směrem pila, prý je tam cedule. Prdlajs! Povedlo se mi odbočit někam mezi chaty a po pile ani památky.
Vrátil jsem se zpět na hlavní a zavolal kolegovi z Moravy. Modlil jsem se, aby byl
na příjmu. Naštěstí byl a za pár minut už jsem mířil lesní cestou do kopce.
Předtím jsem ceduli na pilu neviděl, protože jsem jel z opačného směru. 

K pile jsem dorazil asi za pět minut. Zaparkoval jsem přímo u červené závory,
která oddělovala cestu od vstupu do samotného areálu pily, na jejímž pozemku
se v současnosti nachází původní dnes již nepřístupný vchod do štoly 5.květen.
Kamarád tvrdil, že si nemám závory ani cedulí se zákazem vstupu všímat. Vyndal jsem
z auta svůj batoh, do jedné ruky jsem popadl velkou palici, do druhé metr a půl dlouhý pajcr a obešel jsem závoru. Po chvíli už jsem funěl do kopce. Cesta není tak strmá jako třeba ve Valči, ale žádná rovinka to rozhodně také není a když navíc nesete na zádech batoh s kladívky, sekáči, dva litry vody a spoustu dalších nezbytností, docela se zapotíte.

Občas jsem musel zastavit, abych se vydýchal. Ufuněně jsem dorazil k prvnímu orientačnímu bodu, jímž je ruina dřívější vodárny, či co to bylo. Zvuk klokotající vody
pod podlahou betonového domečku mi připomněl, že bych se mohl napít. Myslel jsem,
že to udělám až nahoře, ale najednou mi připadalo, že potřebuji alespoň doušek, abych přežil. Vodárna je prý asi tak v první třetině cesty. Pane jo, tak to se ještě pěkně zapotím. Naštěstí je alespoň okolní příroda úžasná. Kdybych měl tenhle výkon podávat někde,
kde to nevypadá tak hezky, tak by to šlo o hodně hůř.

Když jsem dorazil k mýtině, na jejíž obou stranách bylo zarostlé a místy polámané oplocení z dřevěných kůlů a fošen, s cedulemi oznamujícími, že je území poddolované
a tudíž je za ohrazení zákaz vstupu, zaradoval jsem se, že už jsem blízko.
Blízko jsem sice byl, ale čekala mě ta nejhorší část cesty. Tady už opravdu začínal pořádný krpál. Než jsem se vydrápal až k propadlině, kterou jsem již znal z fotek, ještě jsem si naposledy zafuněl.

Nikde nikdo, hurá! Byl tu jen les, tajemná propadlina a já. Opatrně jsem monitoroval nejdřív jen zvrchu, jak to vypadá dole. Pro člověka, který to vidí poprvé, je to úžasná podívaná. Rozestoupená země jako z nějakého katastrofického filmu z Yellowstone.
V jednom místě byl velký pařez a hned vedle něj místo, kudy se dalo dostat do samotné propadliny. Nejdřív jsem dolů odhodil palici, pajcr a s batohem na zádech jsem se pomalu soukal do úžlabiny. Fakt úžasná podívaná! Četl jsem spoustu "reportáží" od sběratelů, kteří tu byli dávno přede mnou. Někteří s sebou dokonce vzali své nezletilé potomky. 
Osobně to považuji za nerozum.

Pokud se člověk do podobných míst vydá sám, odpovídá jen sám za sebe, bezpečnost druhých je ale věc jiná. Bylo tu jistě spousta lidí, leží tu tuny kamení a zdá se, že je propadlina stabilní. Když se ale zamyslíte nad tím jak vznikla, tak vám automaticky musí dojít, že o jakékoliv bezpečnosti ani stabilitě zde nemůže být řeč. Jestli někoho z Vás moje čtení inspiruje k výletu k propadlinám František I a II, nechte prosím děti doma.

Pohádkově kouzelné místo, které skrývá spoustu krás, ale i nebezpečí.

Po asi hodinové snaze vysekat ze skály nějakou drúzičku fluoritových krystalů, jsem se rozhodl pro asi dva metry hlubokou štolu o průměru zhruba sedmdesáti centimetrů,
ve které jsem viděl ulámané krystalky. To, o co jsem se snažil předtím, nikam nevedlo. Když už se mi podařilo objevit nějakou žílu s fluoritem a radoval jsem se, že vidím pěkné shluky krystalů, stačilo jednou seknout a krystalky se začaly drolit jako by byly z cukru. Všechny byly zvětralé. Zdálo se, že uvnitř té miništoly jsou fluority v pořádku, protože nebyly tak dlouho vystaveny povětrnostním podmínkám, které z těch na povrchu vytvořily jen krátkodobou podívanou pro oko.

Hornina je ve Vrchoslavi podobně nepoddajná jako v Těškově. Bez dobře kalených sekáčů a palice, která neodskakuje při každém úderu půl metru nazpátek, tady nemáte šanci
na slušnější výsledek. Je to fakt dřina, ale po nějaké době se mi podařilo dostat se blíže
k malé dutince. Měla jen pár centimetrů, žádná půlmetrová díra, jako se podařilo najít
v roce 2016 a jistě také mnohokrát předtím, ale v době, kdy ještě nebyla propadlina
do takové výše zasucená. Byl jsem spokojený i s těmi malými drúzičkami, které se mi podařilo z dutinky vydolovat. 

Poté, co došly síly jsem se rozhodl pro paběrkování a opatrně jsem slezl do spodnější části propadliny, odkud se člověk má šanci dostat zpět na povrch bez horolezeckého vybavení. V nejspodnější části jsou možná šance na nálezy daleko větší, ale musíte
tu být s partou lidí a opavdu je potřeba použít lana. Bez nich by se dolů vydal jen sebevrah.

I při paběrkování se mi podařilo najít několik pěkných vzorků, ze kterých jsem měl radost.
Teprve když jsem se pokoušel vyškrábat zpět do "mezipatra" kde jsem se rozhodoval, zda se pustit ještě o level níže jsem zjistil, že to vážně není sranda. Několikrát mi ujeli nohy na suti a nemít rukavice, tak mám dlaně rozřezané od ostrých kamenů. Fakt se mi ulevilo, když jsem se dostal o patro výše. Ještě jsem zapátral v suti, ale už jsem nic kloudného nenašel. Pokud se člověk spokojí s odřenými krystalky, tak si jich tu můžete samozřejmě nabrat tunu, ale sítem trochu náročnějšího sběratele projde malé procento volně se povalujících kamenů.

Tenhle vzorek se mi podařilo získat z většího kusu balvanu, který se povaloval v suti.

Do Vrchoslavi jsem se vrátil ještě vícekrát, až jsem si někdy říkal, že už to trochu přeháním. Během té doby jsem nalezl spoustu krásných vzorků, včetně fialově
zbarvených krychliček, které jsou odsud vzácnějš a když si je odnesete, je potřeba
je uložit do temna, jinak vám časem ta krásná barva zmizí. Psal jsem, že v suti je malá šance na sbírkový kousek, ale jednou jsem tam nádherný objevil. Byl ukryt pod několika většími balvany a jednalo se o dutinku, která byla naštěstí cfelá vyplněná bílou jílovitou vrstvou, která ochránila krystalky uvnitř. Takže opět platí ono známé – "Nikdy neříkej nikdy!"

Kdyby to bylo blíž k domovu, tak bych sem zřejmě vyrážel častěji, ale při své poslední návštěvě začátkem června 2021 jsem se zařekl, že to bylo pro letošek naposledy.
Fakt je to krpál a teď mám zas v plánu průzkum bližších lokalit. 

Pokaždé, když zahlédnu ruinu staré vodárny, tak se raduji, že mám třetinu cesty
za sebou. Ještě raději ji ale vidím cestou zpět.

Propadlin je tady v okolí více, ale tohle je pohled do té, která sběratele nejvíce zajímá.

Tenhle vzorek se válel v suti. Krystalky ochránila silná vrstva bílého jílu, díky kterému nebyli vůbec vidět. Zaujal mě kámen s "tvarohem", tak jsem ho začal zkoumat blíže.

Drúzička z června 2021, která ale doma po omytí nebyla tak hezká, jak jsem očekával. Krystaly jsou hodně zvětralé a popraskané. Na lokalitě to nepoznáte.

Medové krychličky fluoritu udělají radost každému sběrateli.