Valeč v Doupovských horách

Valeč pro mě byla v dobách, kdy jsem začínal sbírat minerály jakýmsi tajemným a hlavně nedostupným místem. Bylo to v dobách, kdy se tam vypravovali sbírat jen ti největší tvrďáci, protože se tato světově proslavená lokalita nachází na území, které za minulého režimu okupovala armáda. Naleziště spadalo do prostoru největšího vojenského újezdu
na území naší republiky.

Slyšel jsem spoustu historek o tom, jak sběratelé, kterým se přes zákaz vstupu podařilo na lokalitu proniknout, nakonec skončili v rukách tehdejší Veřejné bezpečnosti, kam je předali vojáci, kteří prostor příležitostně monitorovali. Jako třináctiletý kluk jsem v sobě odvahu podstoupit takové riziko nenašel. No, popravdě jsem tomu pokušení nikdy ani vystaven nebyl. Nikdo ze starších kamarádů mi možnost, že mě s sebou vezme autem kamsi do lesů směrem ke Karlovým Varům nenabídl. Kdyby ano, určitě bych nesouhlasil.
V tehdejšíh dobách pro mě bylo největším dobrodružstvím, když jsem se sám vydal autobusem z Prahy do Skryjí na trilobity.

Po revoluci nám všem narostla křídla a zdálo se, že není nic nemožné. No, jo, jenže ani ta křídla někdy nestačí, pokud nemáte mapu místa, kam na nich chcete doletět. Už jako kluk jsem chodil na šutry maximálně se svým spolužákem Vláďou, který mě k tomuto nádhernému koníčku přivedl. Nikdy jsem nebyl "týmovým" hráčem. Nerad jsem se účastnil akcí, kde se sešlo více lidí. Výraz "skupinový sport" mě dokázal vyděsit už při jeho samotném vyslovení.

Stejné to mám vlastně až doteď. Na lokality jezdím nejraději sám. Není za tím nechuť dělit se o nálezy, spíše potřeba dostatečného prostoru pro "vlka samotáře", za kterého
se považuji. Rád jsem občas jenom sám se sebou. Nevýhodou takového postoje je,
že se často musíte i sami postarat o to, abyste získali potřebné informace.
Když jedete na lokalitu v partě, vždycky je tam jeden nebo více lidí, kteří tam už byli
a poradí vám různé fígly a vychytávky potřebné k úspěšnému "odlovu" vzorků.
Když je o vás známo, že moc party nemusíte, nikdo vám informace sám před nos nestrčí. Na nějaké velké vyzvídání a vytěžování nemám náturu a tak pátrám sám. 

Na začátku devadesátých let sice Valeč pořád ještě obhospodařovala armáda, ale poté,
co jsem se vrátil z vojny, kterou jsem absolvoval ještě za totality, jsem si byl jistý,
že s trochou štěstí a ostražitosti dokážu proklouznout někam do lesa tak, aby mě nikdo neviděl. Pokud mě přecejen chytí, určitě se nedostanu před vojenský soud, maximálně schytám nějakou pokutu.

Naivně jsem si myslel, že musím dříve nebo později objevit místo s hyality, které nemá být daleko od asfaltové cesty nad nějakým svahem.Byla to opravdu hodně naivní představa. Záklaďáci (řidiči vétřiesek), které jsem cestou potkal nepředstavovali nejmenší překážku. Civil, který se hrabe kamsi do svahu s batohem a kladívkem v ruce, je vůbec nezajímal.

Když jsem se vyškrábal do míst, kde už jsem nemohl být ze silnice spatřen, dal jsem
si pauzu a posvačil syrového špekáčka. Po hodině a půl prodírání se neprostupným porostem se mi podařilo narazit na několik rozkopaných míst s balvany tufu.
Hurá-mám to, zaradoval jsem se zprvu! Prdlajs! Po důkladné prohlídce jsem zjistil,
že jsem narazil jen na větrající hroudy andezitu, ve kterých nebyl ani náznak něčeho,
co se jen vzdáleně podobalo skelnému opálu. Moje první výprava do Valče skončila nezdarem. Jediné, čeho jsem přivezl dost byla klíšťata. Naštěstí jsem jich většinu setřepal z oblečení dřív, než se stačila prodrat někam k pokožce. Dvě lehce zakouslá mě ničím neinfikovala.

S Valčí jsem si dal pohov až do roku 2020. To je sakra dlouhá pauza.
Pak jsem na internetu narazil na fotky nádherných hyalitů v UV světle.
Zářily krásně zelenou barvou. Zase mě chytila ta touha objevit místo, které je pro mě zatím neobjeveno. Vůbec jsem nepátral po tom, jestli se tam ještě dá něco najít,
jestli se tam dá volně dostat. Nic jiného, než to, kde to místo ksakru je, mě nezajímalo. Začal jsem studovat dostupné informace. Dnešní doba je v tomto ohledu mnohem laskavější k bláznům, k jakým řadím každého sběratele, včetně sebe.
Geologické mapy byly dřív dostupné jen vyvolenému okruhu lidí.

Dnes stačí zadat správně definované výrazy do vyhledavače a za vteřinku vás internet zahltí miliardou informací k danému tématu. Jako poslední "blbuvzdornou" variantu jsem si několikrát pustil i video na Youtube s podrobným popisem cesty k lokalitě od Marcela Vaneka, kterého spousta sběratelů považuje za "škůdce". Prý se díky němu plundrují lokality, prozrazují místa, která neměla být nikdy prozrazena a někteří by mu nejraději dali za vinu i to, že díky němu už ani dříve pěkné minerály nezáří takovým leskem jako před tím, než o nich promluvil. Já to takhle nevidím. Je snadnější odsuzovat druhé, než se zamyslet nad svým vlastním chováním.

Jedna z povedených korunek hyalitu.

Lidé se obecně odmítají smířit s tím, že největší díl odpovědnosti za to, jak se budou věci vyvíjet, je na nich samotných. Přece tím, že někomu prodám Ferrari, nenesu nejmenší odpovědnost za to, že s ním někdo na přejezdu přejede nevidomou stařenku a jejího vodícího psa, který se polekal, vytrhl se jí a sám skončil o ulici dál pod koly plně naloženého kamionu.

Zpátky k Valči. Tentokrát jsem to považoval za "tutovku". V téhle rovnici přece není jediná neznámá. Jednoho krásného jarního dne jsem vyrazil autem směr Valeč.
Cestou jsem míjel rozestavěnou silnici s haldami navršené zeminy a kamení.
Pane jo, tam by to možná stálo
za podrobnější prozkoumání. Jenže ne dnes, cíl je jasně daný. Za necelé dvě hoďky jsem zaparkoval před závorou, která oddělovala cestu z betonových panelů od asfaltové lesní cesty, kterou jsem tak dobře znal ze zmíněného videa.

Po dalších dvaceti minutách jsem došel k rozcestí, ze kterého se stačilo vydat doprava směrem do svahu. No, žádná pozvolná cestička to tedy opravdu nebyla. Nahoře mi trvalo pár minut, než jsem se s dechem dostal zpět do normálu. Takhle to, ale v tom videu nevypadalo. Je to už pár let a příroda přece dokáže pozměnit tvář krajiny k nepoznání.

Nebudu to zbytečně protahovat, i když moje bloudění bylo dlouhé dost.
Ani podruhé jsem vytoužené místo nenalezl. Doma jsem působil jako hromádka neštěstí. Druhý den jsme s manželkou a dětmi odjeli na chalupu do jižních čech a za tři dny
se mi podařilo alespoň trochu otupit hrany mého druhého nezdaru. Pomohlo to,
že jsem z chalupy odjel do nedaleké Křemže, kde jsem na "svém" starém místečku posbíral alespoň několik pěkných vzorků s pyropy zarostlými do serpentinitu.

Když jsem po návratu mezi řečí nadhodil teoretickou možnost, že bych dal ještě jednu šanci objevení neobjeveného místa, čekal jsem, že si bude manželka myslet, že jsem se tentokrát zbláznil definitivně. Když přikývla, ať to ještě zkusím, nevěřil jsem, že vzápětí nevybuchne smíchy. Myslela to vážně, zřejmě jsem celou tu dobu působil zoufalým dojmem. Znovu jsem zkoukl video a znovu jsem ještě pozorněji zkoumal leteckou mapu daného místa. Najednou jsem si toho všiml. Já trouba jsem minulke odbočil o rozcestí dříve! Tři cesty, ale zhruba
o dalšího půl kilometru dál. 

Když jsem se další den po dalším namáhavém výstupu do pekelného krpálu rozhlížel
po rozkopaných partiích, které konečně připomínaly místa z videa, cítil jsem se úžasně. Šťastný jako Hillary, když stanul na vrcholku Everestu. Asi dvě hodiny trvalo, než jsem
se "uhnízdil" v díře, ze které jsem po chvíli začal vytahovat ty nejúžasnější kameny,
jaké jsem v životě nalezl. Jakby ne, vždyť jsem si na ně musel počkat dvacet let!

Do Valče jsem uspořádal opravdu hodně výprav, protože jsem se po tak dlouhém půstu nemohl těch úžasných hroznovitých agregátů netajícího ledu nabažit.
Nádherné místo s úžasnou atmosférou! Díky tomu, co jsem s jeho objevováním prožil,
jej považuji za jednu ze svých "srdcovek"! Pokud se tam někdy vypravíte, mějte na paměti, že se jedná o lokalitu, která si zaslouží, aby zůstala zachována i pro další generace bláznů jakými jsme.
Pokud už se z jakéhokoliv důvodu nespokojíte s paběrkováním a rozhodnete se na vlastní nebezpečí kopat na místech, kde vám hrozí tučná pokuta, neboť se jedná o chráněnou lokalitu, buďte aspoň ohleduplní a uveďte vše zpět do stavu v jakém místo bylo,
když jste do něj dorazili. 

Už v půli kopce si člověk myslí, že další síly pro cestu až nahoru nenajde. Na fotce to vypadá jako pozvolný stoupáček, ta asfaltka je přece jen kousek pod vámi...

Až vytáhnete z mazlavého blátíčka první korunku hyalitu, tak z vás spadne únava
z namáhavého výstupu a přestane vám vadit, že jste od hlavy k patě pokrytí hlínou.

Hyalitová korunka z fotky výše po umytí.