Trmice

K výpravě do zarůstajícího lomu v Trmicích jsem se odhodlával delší dobu. Nejedná se
o "mainstreamovou" lokalitu, což mi vyhovuje. Navíc jsem na internetu viděl pěkné ukázky kalcitových drúz, které zde byly nalezeny, tak jsem si říkal, že se sem jednou musím vypravit. Jenže pokaždé vyhrála nějaká jiná lokalita. Až jednoho dne, když jsem měl plánoval další celodenní akci, jsem se konečně rozhoupal po delší době vyrazit do neznáma. Podle mapy jsem věděl, kam se přiblížit, ale, jak se co nejkratší cestou dostat přímo do lomu jsem netušil. Místní, které jsem oslovil, mě od mého úmyslu zrazovali, prý se tam nesmí, nic tam není a v areálu lomu sídlí nějaká firma. Bla, bla, přece se neotočím a nepojedu zpět domů, když jsem dorazil až sem. 

Auto jsem zaparkoval u okraje silnice, nasadil pláštěnku, protože začalo docela nepříjemně pršet. Už když jsem vyrážel z domova, tak nebe vypadalo docela zlověstně, hlavně když jsem se blížil od Prahy k severu. No, co, zapáleného sběratele přece neodradí chvilková nepřízeň počasí. Teď ale pršelo čím dál, tím víc. Hodil jsem na záda batoh s nářadím a tipoval jsem, kudy se do lomu dostanu. Podél starého dřevěného plotu vedla kamsi dolů úzká pěšina, tak jsem zvolil tuto možnost. Po chvíli jsem se prodíral neprostupným křovím planých růží a připadal jsem si jako v pohádce o Šípkové růžence. Boty jsem měl v té mokré vysoké trávě po pár minutách nasáklé tak, že by se z nich dala  voda ždímat.

Přes nelehké překážky a nejedno zklouznutí po mazlavém svahu jsem se konečně dostal na dno lomu. Snažil jsem se postupovat podél stěn, abych mohl pozorovat pukliny a žíly
s kalcity. Podle informací se tu prý mají vyskytovat i žíly s aragonitem, ale při svém putování lomem jsem objevil jen několik hodně titěrných, ze kterých se mi podařilo vysekat jen jediný malý vzoreček se stébly aragonitu a i ten se mi nakonec doma rozdrolil jakoby byl z cukru. Asi po hodině hledání jsem začal propadat zoufalství, že budu dnes neúspěšný. Žíly s kalcitem se sice táhly dlouhé desítky metrů, ale jejich mocnost byla jen jeden nebo dva centimetry, takže žádná velká hitparáda z toho nekoukala.

Když už jsem se pomalu chystal sbalit fidlátka, tak jsem zahlédl žluto bílé partie na skalách asi o padesát metrů dál. Rozhodl jsem se prozkoumat, o co se jedná. Hurá, konečně jsem uviděl kalcitové žíly, které byly široké patnáct i více centimetrů. Natěšeně jsem se rozběhl do svahu, ale po prvních krocích jsem zjistil, že to tak jednoduché nebude. Svah je pokrytý silnou vrstvou jemné drti z rozdroleného bazaltu. Uděláte jeden pohyb a to, na čem stojíte se začne chovat jako tekuté písky. Vážně není sranda se tady pohybovat. Nakonec se mi po několika minutách podařilo dostat k místu, které jsem si ze zdola vyhlédl jako nejperspektivnější. 

Při své první návštěvě jsem měl štěstí na velké dutiny, ze kterých se mi podařilo dostat několik pěkných vzorků medově zbarveného kalcitu. Velikost vzorku 150x100x70mm.

Problém byl v tom, že díky opravdu prudkému svahu a tomu, že se vše při každém pohybu sesouvalo dolů, nebylo možné ani odložit batoh a v klidu vyndat nářadí.
Musel jsem natáhnout ruku, abych zachytil větvičku jednoho z keřů, které prorůstaly mezi drolícími se skalami a na ní jsem batoh uvázal. Nohama jsem se snažil zapřít
o výstupek ve skále, v jedné ruce sekáč, ve druhé palici. Nemusel jsem vynaložit větší sílu, protože povrchové partie bazaltu se daly rukou odlamovat jako by byly z cukru. Najednou jsem koukal do útrob velké, asi půl metru široké dutiny vyplněné krásnými drúzami kalcitu. Byla to miniaturní kalcitová jeskyně. Zmocnila se mě euforie a přestal jsem vnímat to, jak moc jsem promáčený i špinavý a vysekával jsem jeden vzorek
za druhým. Připadalo mi, že dutiny jsou najednou všude kolem. Je pravda, že mnoho drúz se mi rozpadlo pod rukama, ale i tak se mi podařilo pár pěkných vzorků získat.

Podařilo se mi otevřít opravdu velkou dutinu, ze které jsem získal pěkné vzorky.

Několikrát se mi stalo, že mi vypadl sekáč nebo palice z ruky a já musel tu namáhavou cestu do svahu absolvovat znovu, protože se mi nářadí sesunulo přesně v duchu Murphyho zákonů až uplně dolů. Když jsem usoudil, že lepší vzorky už dnes nenajdu, nebo spíše už na další hledání nemám sílu, rozhodl jsem se pro návrat. Cestou zpátky jsem zjistil, že sem dolů existuje daleko schůdnější cesta, než ta, kterou jsem se prodíral ráno. Vyšlapaná stezka vede pozvolna do svahu a končí kdesi u nějakého domu. Vystoupal jsem po ní a cestou pozoroval, jestli nezahlédnu ještě nějaké další slibné místečko. Byl jsem spokojený se svými nálezy a tak mě netrápilo, že jsem žádný další flek neobjevil.

V červnu 2021 jsem se vydal do Trmic znovu se vzpomínkou na úžasné nálezy.
Venku bylo více než třicet stupňů a já jsem si plánoval krásnou a hlavně další úspěšnou hledačku. Tentokrát už jsem věděl kudy, tak jsem auto zaparkoval kousek od pěšinky, která vede dolů. Cestou jsem znovu očima pátral po místech, kde by se mohly skrývat další žíly s dutinami. Nikde nic. Dorazil jsem až do míst, kde jsem více než před rokem narazil na ty skvělé partie, ale najednou mi připadalo, že se všechny ty žíly někam propadly. Minule jsem moknul, teď jsem umíral vedrem. Skály okolo byly rozpálené
a prach při každém kroku vytvářel šedavá mračna. Ač jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi najít jediné místo, kde bych zahlédl aspoň malou drúzičku kalcitu a to jsem si doma plánoval, že určitě konečně objevím i typořádné žíly s aragonitem. 

Po několika marných pokusech něco vydolovat jsem se sbalil a stoupal pěšinou do svahu. V tom vedru to byl vskutku namáhavý, téměř horolezecký výstup. Cestou jsem na jednom velkém balvanu našel kousek odlomené drúzičky bělavého kalcitu. Byl mi nějaký povědomý. Vzpomněl jsem si, že jsem ho tu před rokem nechal pro někoho, kdo tudy půjde. Sbalil jsem ho do kapsy, abych měl alespoň symbolickou památku na svou druhou návštěvu Trmic. Nikdy neříkej nikdy, takže to nechávám otevřené. Třeba se tam ještě někdy vypravím.

Narazil jsem na místa, kde byla hornina protkaná žilkami kalcitu a v nich se skrývaly drobné i větší dutiny.

Takhle vypadá pohled do lomu shora, než se vydáte po vyšlapané pěšince opatrně až na dno místy hodně strmého svahu. Tohle je fotka z mé druhé návštěvy, kdy bylo asi třicet stupňů a v lomu to pálilo jako na poušti. Jedno je ale jisté, ať už je sucho nebo mokro, pěkně to tu klouže.

Zdejší kalcity jsou zarostlé v čediči, který se tu dříve těžil.
Velikost vzorku 115x55x110mm.

Hornina je místy hodně zvětralá, takže je nutné se tu pohybovat s maximální opatrností
a zbytečně neriskovat tím, že se budete snažit vyšplhat kam až to půjde. Bazalt se tu opravdu rozpadá pod rukama.

Jediný asi 50mm velký kousek aragonitu, který se mi podařilo vylomit z širšího místa aragonitové žilky. Bohužel se po omytínakonec rozpadl.

Další drúzička, kterou se mi podařilo vysekat z dutiny při mé první výpravě.
Velikost vzorku 75x55x80mm.