Každou vteřinu zažívám nové zrození.

Přesně tak to cítím ve svém životě. Nejsilněji tenhle zázrak vnímám v poslední době, ale když vzpomínám na minulost, uvědomuji si, že jsem to tak měl vždycky. Už jako dítě jsem se každý večer, když jsem šel spát, dopředu těšil na druhý den. Na všechny ty úžasné, ale hlavně zcela nové zážitky, které mě zítra potkají. V dětství jsem většinou o věcech nemudroval, protože bylo všechno automatické a dobře fungující. Až v dospělosti se začínáme zabývat věcmi, které nám jako dětem připadaly tak jednoduché. "Nikdy nevstoupíš do téže řeky." Jistě, že je v tom velká pravda, ale když nad tím přemýšlím, dochází mi, že jako kluk jsem tuhle pravdu žil s dětskou samozřejmostí. I když jsme s klukama vyráželi po sté na známé místo, nikdy mi předem hlavou neproběhla myšlenka, že by tam třeba mohla být nuda, protože to tam přece už tak dobře známe. Pokaždé se stalo něco, co jsme nikdy před tím nezažili a náš cíl nevypadal nikdy stejně, i když jsme nevyrazili k samotné řece, ve které se ona moudrost naplňuje již díky faktu, že se jedná o místo s tekoucí vodou. 

Svoje malá zrození kromě ranního probuzení prožívám po celý den. Těším se, že budu vymýšlet vtipy nebo básničky a mám radost z každého nápadu, který přiletí. Těším se, když vyrážím na své oblíbené výpravy "na šutry". Poslední dobou jezdím na jednu lokalitu. Spousta kamarádů nechápe, že mě to tam pořád baví. Vnímám to po svém. Lom Těškov včera se vůbec nepodobá lomu Těškov, který navštívím další den. Ti samí lidé, kteří nedokáží pochopit, proč jezdím na stejné místo paradoxně přiznávají, že se jim už hodněkrát stalo, že objevili krásný kámen na stokrát prohledaném fleku. V tom je právě pravá krása nových zrození. Netýká se jen přírody, míst, nás samotných, ale i celého světa. To, co bylo včera, přece už není. Fotografie nebo vzpomínka nemá stejnou energii a sílu jako to, co prožíváme v přítomnosti. Včerejší den, vlastně ani předchozí vteřinu, nikdo z nás nedokáže prožít znovu. Když se nad tím zamyslíte, tak možná ucítíte sami, jak skvělé to je, žít v přítomnosti. Přítomnost je nový život.

Nejúžasnějším benefitem těchto nových životů je fakt, že se nemohou opakovat. Tohle oceníme možná ještě více v případech, kdy zažijeme něco nepěkného, co nás může i hodně zabolet a potrápit. Pokaždé máme neotřesitelnou jistotu, že se takový zážitek stává každou vteřinou minulostí, která se už nevrátí a proto není potřeba se jí trápit. Někdo může namítnout, že píšu nesmysly, protože mě třeba ještě nic hrozného v životě nepotkalo. Nevím, minulostí se v současnosti neprohrabuji, i když přiznávám, že jsem to dříve občas dělal. Když mi z něčeho nebylo dobře, potřeboval jsem si jít lehnout a většinou jsem celkem rychle usnul. Druhý den jsem se probudil v naprosté většině případů zase v "pohodě". Pokud můj rozladěný stav přetrval i do druhého dne, byla to jen má vlastní vina, protože jsem nechal příliš prostoru pro předvádění se mému egu. Bez jeho exhibice fungovalo ranní probuzení opravdu jako znovuzrození. Tohle se mi stávalo nejčastěji v případech, kdy jsem byl v nepohodě z toho, že jsem zažil nějakou "nezaslouženou" křivdu. Moje ego mě i po omluvě z druhé strany a úpřimné snaze o vysvětlení proč k té, či oné situaci došlo, uvěznilo v roli oběti, ve které mi nakonec začínalo být kupodivu i docela dobře. Mohl jsem totiž bez výčitek dál pokračovat v poukazování na "nespravedlivé" chování druhé strany. Pokud to neznáte, buďte rádi a poznat to nechtějte. 

Co oproti tomu neznám já, je pocit špatné nálady hned po ránu. Nikdy jsem nechápal lidi, kteří vyprávěli, že vstali "špatnou" nohou. Nechápal jsem, jak je možné, že hned od rána vyzařovali negativní energii, projevující se blbou nebo "nulovou" náladou. Tenhle stav jsem opravdu snad ani jednou v životě nezažil. Nechci mudrovat a analyzovat nálady jiných, ale kdybych mohl tipovat – vsadil bych v takových případech opět na "rejdění" ega. Když mu nenecháte zbytečný prostor k předvádění, poznáte, že půjde špatná nálada velice rychle do háje. Já jsem se špatnými náladami problém neměl, ale stejným způsobem se mi podařilo odbourat občasnou naštvanost, "spravedlivý" hněv a chuť "bojovat". Proto si troufám tvrdit,
že takový přístup zabere i v jiných případech. Hodně pomáhá, když si uvědomíte, že ten, kdo vás naštval jen zrcadlí chování, kterým jste někdy naštvali vy sami jiného člověka.
Chce to velkou chuť k přiznávání vlastních "přešlapů" a omylů, ale když to zvládnete, poznáte, že to opravdu zabírá.

Když půjdete ještě víc do hloubky a smíříte se se skutečností, že vám samotným nepřísluší role "soudce" a už vůbec né "kata", dokážete vnímat přešlapy, omyly, ale i "zločiny" jiných ve zcela jiném světle. Možná nakonec dokážete i odpustit, čímž přestanete vnitřně toužit po trestu a navíc se zbavíte pocitu křivdy. Když k sobě dokážete být upřímní, dokážete si také uvědomit, jak vám samotným bylo uvnitř, když jste udělali něco nehezkého někomu jinému. Myslím, že člověk, který dokáže vnímat srdcem, v takovém případě velice dobře cítí minimálně stud za své chování. Druhé řešit nemusí. Potrestali se ve stejné chvíli, kdy udělali "trestuhodný" čin. Tím, že druhému odpustíte jeho "něco", nejvíce získáte vy sami. Tohle není jen doměnka, takhle to prostě ve vesmíru funguje. Lidé, kteří si myslí, že je vše, co se kolem nás děje, jen dílem náhody, nemohou do takového bodu vědomí dojít. Proto dál pokračují v odsuzování, soupeření, bojování, prožívají strach, bezmoc a pocit všudypřítomné nespravedlnosti. Já jsem se rozhodl z tohoto vlaku nebo spíš vleku vystoupit a jít dál po svých. Třeba nebudu v cíli tak rychle jako zbylí cestující, ale vím jistě, že mířím správným směrem, zatímco rychlík frčí po slepé koleji a dříve, či později bude muset zařadit zpátečku.

To nejlepší nakonec. Pokud souhlasíte s tím, že se můžeme znovuzrodit v jakémkoliv okamžiku, kdy se pro to sami rozhodneme a ani nemusíme čekat na další ranní probuzení, máme ve svých rukou ten nejúžasnější nástroj k přeměně sebe, ale i vnímání a prožívání světa kolem. Když nás bude víc, i ostatní si možná všimnou, že jsou tu kromě zamračených také usměvavé tváře.Nezáleží na tom, co jsme dělali teprve před vteřinou. Pokud máme vůli a chuť měnit a tvořit, můžeme to udělat hned teď.

Přeji vám, ať to rozhodnutí uděláte a ihned začnete prožívat stejně krásné pocity nových zrození každou vteřinu života. Je to vážně to nejkrásnější, co nám vesmír může nabídnout.

Neutralita mi dává více, než pocit vítězství.

Teprve nedávno jsem si uvědomil, jak moc často moje konání a komunikaci ovlivňovalo mé nezvládnuté ego. Dokud se člověk nedostane do bodu, ve kterém k tomuto uvědomění dojde, vůbec netuší, že to tak je a pokud ano, ale nedospěl do bodu, kdy by s tím chtěl něco udělat, tak se mu to naopak líbí nebo to aspoň necítí jako problém se kterým by měl cokoliv dělat. Od malička jsme učeni tomu, že projevy našeho ega jsou naopak velice žádoucí a dokonce prospěšné pro náš další život. V této bludné představě jsme pak schopni prožít celý život. 

Skoro každý jistě v dětství dostal "dobře" míněnou radu ve smyslu "Oplať mu to! Tohle si nemůžeš nechat líbit, jinak ti příště ten, kdo ti to "udělal" bude s... na hlavu." Okolím jsme byli neustále tlačeni do toho, abychom zaujali k tomu či onému "nějaké" stanovisko. Za nejhorší, co se dá udělat, je považováno nezaujmout stanovisko žádné. Člověk, který žádné stanovisko zaujmout nechce, je okamžitě považován za nenormálního. Slaboch, strašpytel, nekňuba, mouchy snězte si mě.

Také jsem to díky výchově a tlaku okolí takto hodně dlouho vnímal. Ani jsem si neuvědomoval, že všechny ty dobré rady a nakonec i moje reakce má na svědomí ego. Ego umí nádherně ovládat naše myšlenky. Jeho nejsilnější potřebou je mít pokud možno za každých okolností pravdu a získat tím oproti "soupeři" cenné body. Když to dospěje tak daleko, že se mu nepodaří pravdu uhájit (což je ale velice zřídkavý jev, protože ego dokáže vymyslet nejrůznější kličky a fígle, aby to tak dopadlo), tak se alespoň snaží "protivníka" jakýmkoliv způsobem znedůvěrohodnit, aby nemuselo přiznat, že by se mohlo jednat o jeho, byť dílčí porážku.

Legrační, ale více smutné je mnohdy to, že nakonec už ani nejde o podstatu sporu, do kterého se ego s čímsi nebo častěji s kýmsi dostalo, ale jde jen výhradně o to, aby člověk poháněný svým mocným egem neprohrál a udržel si svou "tvář". Paradoxní je, že právě v těchto chvílích je na nejlepší cestě k její ztrátě. Jenže to samozřejmě nevnímá. Ego nás vždy pochválí a to i v případě, kdy už si svou pravdou tak stoprocentně jisti nejsme. Naše ego vymyslý dokonalé alibi pro jakýkoliv "zločin", do kterého nás dotlačilo. Náš domnělý protivník vždy zvolil špatné argumenty, příliš dobře se neorientuje v problému o kterém je řeč, nemá dostatečné vzdělání, je příliš mladý na to, aby mohl něco posuzovat, nezažil ani desetinu toho, co vy a tak všelijak... Ego má nevyčerpatelnou studnici nejrůznějších (často velice absurdních) vysvětlení, kterými nám odůvodňuje, proč jsme ti jediní, kdo mohou danou věc zdárně (to znamená fundovaně) vyřešit.

Velký problém nastane ve chvíli, kdy se ego dostane do křížku se stejně "fundovaným" soupeřem. Boj bývá tvrdý, ale nakonec paradoxně stejně skončí remízou, kterou ovšem ani jedna z bojujících stran opět nepostřehne. Obě mají totiž pocit, že vyhrály. Remízu by v takovém případě mohl vnímat jen nezúčastněný pozorovatel. To jsou ty případy, kdy vám nezúčastněná strana po delší bitvě, kdy vidí, že "to" nikam nevede, navrhne, ať toho necháte a snaží se vaše rozdováděná ega uchlácholit tím, že máte každý svou pravdu. To je jedna z mála situací, kdy se ego nechá obalamutit, protože je už samo vysíleno svou vlastní snahou o uhájení svého neodvratného vítězství.

Bitvy se nemusejí pochopitelně odehrávat pouze mezi dvěma jednotlivci. Může se jednat o skupinové "bojůvky", ze kterých nakonec vylezou jen samí vítězové. Málokterý účastník konfrontační debaty nebo diskuze třeba na sociální síti, by ochotně přiznal, že v ní skončil jako poražený. Egu mnohdy samotné (domělé) vítězství nepřipadá dostatečné a proto se
v něm ještě i po skončení boje potřebuje utvrzovat přesvědčováním sebe sama i ostatních. Příkladem je třeba to, když protistrana dávno opustila debatu (spor) a jeden z "vítězů" přesto dál vypisuje zprávy nebo chrlí podpůrné argumenty, které dokládají jeho vítězství.

Ego toho umí opravdu moc a dokáže se projevovat za každých okolností. Osobně jsem si s ním za celý život zažil už dost. Kdybych se chtěl pustit do psaní o všem, popisoval bych den po dni, minutu po minutě převážnou část svého života. Na nic jiného by mi nezbyl čas a přiznávám, že raději píšu o veselých záležitostech, takže se do toho ani pouštět nehodlám. Pokud bych se na některé situace nekoukal s velkým nadhledem a poznáním, že jsem v minulosti jednal nejlépe jak jsem v dané chvíli uměl, zmocnila by se mě asi dost silná deprese
z vlastního chování. Když je k sobě člověk upřímný a já se o to snažím, tak mu z nevědomého chování poháněného silou vlastního ega dobře být nemůže. Aspoň u sebe to tak vidím.

Ego je nenahraditelným pomocníkem ve chvílích, kdy jde člověku o život, v takových momentech nás dokáže povzbudit k boji nebo k útěku a samo automaticky vyhodnotí, která
z variant je zrovna pro nás tou, která má větší šanci na úspěch. V ostatních situacích je nám naopak velice špatným rádcem. Zjistíme to, až když ho opravdu dobře poznáme
a uvědomíme si, co všechno umí. Málo toho bohužel není. Moje ego mi mnohokrát radilo, ať neustupuji, bojuji za svou "pravdu", jsem pyšný na všechno, co jsem "dokázal", chlubím
se svými úspěchy atd. Dávalo mi spoustu "úžasných" rad a já naivka jsem byl za ně ještěrád.

V poslední době se snažím pouštět ego ke slovu čím dál méně, ale přiznávám, že je daleko více trénované, než moje nynější "já", takže mě občas ještě odstrčí stranou a snaží se zmocnit situace. Radost mi dělá skutečnost, že jeho hlas slábne a tudíž ho čím dál méně zaslechnu. Zjistil jsem, že je mi hrozně fajn ve chvílích (zatím jich pořád není převaha), kdy mohu být v pozici pozorovatele, který nemusí zaujímat žádné stanovisko, nemusí se přiklonit k jedné ani k druhé straně i když vnímá plně všechno, co se kolem něj odehrává. Nejedná se o apatii, ale o akt neutrality. Přeji si, aby se mi to dařilo stále častěji. Nic lepšího jsem předtím nezažil.

Strach, který nedovolí vidět, že je císař nahý.

Dnes 1. 11. 2021 se opět zavádějí další opatření, která naprosto odporují zdravému rozumu. Zaměstnanci hospod, restaurací, kaváren a dalších zařízení nabízejících gastronomické služby by měli při vstupu kontrolovat, zda má zákazník potvrzení o negativním testu nebo o očkování proti jakémusi viru v návaznosti na vykonstruovanou a neexistující "pandemii".
Opravdu se píše rok 2021? Opravdu si ti, kteří si myslí, že mají patent na rozum a povolání k ovládání ostatních lidí myslí, že šíří dobro? Myslím, že jejich cílem je šířit strach. Vše nesmyslné, co se v posledních dvou letech při tomto kolektivním šílenství děje, je podle mého názoru životaschopné jen a jen díky strachu. Ostatně, všechny manipulace s veřejným míněním v historii našli svou živnou půdu jenom ve strachu.

Když už na to přišla řeč, většina lidí, kteří podstoupili očkování proti Covidu přiznala, že to udělali kvůli tomu, aby měli "jednodušší" život. Málokdo z nich by přiznal, že jejich rozhodnutí bylo motivováno strachem. Myslím, že bylo. Když se nechám naočkovat, abych mohl bez problémů cestovat nebo chodit do divadla, znamená to, že mám strach z toho,
že bych se takto bez očkování chovat nemohl. Ti, co by rádi kontrolovali celý svět vymysleli tuto geniální strategii, stejně jako všechny diktatury v historii. Strach je opravdu mocným nástrojem k ovládání a ke konečnému zotročování lidstva. Navíc se díky strachu dají vydělat slušné peníze. 

Počáteční zahalování šálou, šátkem nebo jinou pomůckou bylo jen jakýmsi zahřívacím kolem. Během něj jsme si měli zvyknout na něco, čemu bychom do té doby jen těžko věřili a zcela jistě bychom se tomu vysmáli. Když byla první fáze hotová, nastala druhá a pořád ještě přípravná fáze, kde šátky vystřídaly roušky. Netrvalo dlouho a roušky přestaly stačit. Respirátory jsou totiž mnohem výnosnějším zbožím. Na vrcholu pyramidy stojí zatím vakcína (kdo ví, co přijde po ní?) – ta je pochopitelně naprostým majstrštykem, co se výdělku týče. Největší drzostí je však fakt, že je vše zaobaleno do spásné formy toho jediného možného řešení současné situace. Bez tohoto dobrodiní by nás čekala jistojistá smrt. Nikdo se nezajímá o to, jestli je nějaká spojitost mezi pozitivním výsledkem testu a skutečnou nemocí. Každá země nejen v EU, ale i jinde na světě má svá vlastní kritéria pro detekování toho, kdy začíná být testovaný člověk "pozitivním". Paradoxem pak je, že v některé zemi můžete být označen jako "pozitivní" a v jiné může stejný výsledek testu znamenat že jste "negativní". Zvláští, když se bavíme o "smrtelné" nákaze. 

Když někdo během první vlny upozorňoval na plížící se nebezpečí rozdělování společnosti na "rozumné" očkované a nerozumné až nebezpečné neočkované, byl označen za šiřitele poplašných zpráv a konspiračních teorií. Dnes už se o vyčlenění neočkovaných nemluví, dnes je totiž vše zaváděno do praxe. Nemáš očkování – nesmíš do hospody, divadla a pod.
Ještě neuplynuly ani dva roky od první "vlny" a ejhle, už jsme svědky zatlačování lidí s jiným, než jediným "správným" názorem na okraj společnosti. Místo toho, abychom v sobě pěstovali dovednosti, které nás posunou dopředu, tím, že nás naučí porozumnění, toleranci, spolupráci a lásce, dáváme svou energii nenávisti, netoleranci, vytváření neexistujících nepřátel a hlavně strachu.

Osobně mi je naprosto jedno, kdo a proč je a nebo není očkovaný. Každý z nás rozhoduje o všem, co ve svém životě udělá. Respektuji volbu jiných a chci, aby oni respektovali tu mou. Bez podmínek na obou stranách. Poslední zkušenosti ukazují, že samotný virus nedělá žádný rozdíl mezi očkovaným a neočkovaným. Nenadržuje jedněm ani druhým a klidně se usídlí
v jednom i v druhém. Navíc i očkovaný může kohokoliv nakazit. Pokud je benefitem očkování ochránit člověka před nákazou, je v rozporu se zdravým rozumem poukazovat na nebezpečí nákazy ze strany neočkovaných.

Pokud si konečně neuvědomíme, že realitu vytváříme sami a tudíž jsme také zodpovědní za všechno, co se v ní děje, naše kroky bude pohánět strach a my budeme jen stejnými zmanipulovanými prosťáčky jako ti, co ve známé pohádce přitakávali jak nádherné nové šaty císař má.

Raději se směju, než mračím

Pokud chceme, vidíme rozkvetlé květy na které dopadají paprsky jarního slunce, ipřesto, že větší část obrázku vyplňuje černá. Je na nás, čemu věnujeme více pozornosti.

Někdo tvrdí, že dnešní doba moc smíchu a radosti nepřeje. Ze všech stran se na nás valí negativní energie. I tak se to dá vidět, pokud to tak budeme chtít vidět my sami. Naučil jsem se koukat na svět kolem sebe jiným pohledem. Od malička se raději směju než mračím a to mi naštěstí vydrželo až doteď. Neznamená to, že se nikdy nerozčílím nebo že by mě některé věci nepřipadaly postavené na hlavu. Naopak, takových věcí vnímám kolem sebe čím dál víc. Přesto jsem si vybral cestu, která vede spíše krásně rozkvetlou a voňavou loukou, než tu, na kterou sluníčko nesvítí, vede rozvýřeným prachem nebo mazlavým bahnem, které vám ulpívá na podrážkách a s každým krokem se do toho marastu boříte hlouběji a hůř se leze ven. Takových cest je jistě dost a zdá se mi, že si je někteří vybírají pro své putování zcela záměrně. Jinak si nedovedu vysvětlit to věčné hudrování a stěžování si na to, jak nás tamti zase pěkně doběhli a tamto tedy ale opravdu stojí za...

Podle mého názoru neexistuje žádná vnější příčina naší nespokojenosti. Nikdo nám neurčuje, kterou cestou se máme vydat. Myslím, že každý z nás je plně odpovědný za to, jaký život
a vnímání světa kolem si vytvoří. Pokusím se vysvětlit jak to myslím. Nejlepším příkladem je to, když si vzpomeneme na to, jak jsme svět okolo nás vnímali jako děti. Budu psát konkrétně o sobě, abych nepopisoval něco, co jsem nezažil. Do svých deseti let jsem vyrůstal ve městě na jižním Slovensku, kde tenkrát žilo tuším nějakých sedmnáct tisíc obyvatel. Žádná vesnice, ale určitě ani metropole. Od rána do setmění jsme s kamarády trávili čas lítáním venku a vymýšlením nejrůznějších volovin. Vím, že to tak měla většina mých vrstevníků. 

Vzpomínám, jak jsem byl jako malý čtyř nebo pětiletý kluk šťastný, když mě táta vzal do práce, protože mi založil do starého psacího stroje dva papíry s průklepákem uprostřed a já jsem si mohl hrát na to, že píšu, ačkoliv jsem v té době pořádně neznal ani všechna písmenka. Pamatuju si, jak mě doslova fascinovalo to, že se díky průklepáku ta písmenka otisknou
i na další papír. Občas jsme jezdili vlakem za dědou a babičkou na malou vesničku, kde jsme prožili spoustu dobrodružství. Jednou jsem nakrmil dědovo prase uhlím a kusem dřeva
a potom jsem se bál, že po téhle svačince musí zákonitě umřít. Přiznal jsem se dědovi a on mě uklidnil ujištěním, že se mu rozhodně nic nestane, protože sežere jen to, co mu chutná. Vzpomínám, jak jsme s kamarády jednou v potoce chytili velkého raka a pak jsme mu strkali do klepet prsty. Jindy jsme si hráli na dospěláky a zapalovali jsme stonky suché trávy jako cigarety. Z kouře nám bylo na zvracení, které jsme zažehnali tím, že jsme zbaštili polozralé moruše, co rostly na stromě před naší bytovkou. Jindy jsme lezli přes plot na školní zahradu po vyučování kvůli zralým jablkům a načapal nás školník. Jeden z kamarádů zůstal při přelézání plotu viset za tkaničku u boty a školník ho chytil. Večer po setmění jsme na parkovišti kousek od domu chytali velké chrousty, kteří se tam slétávali v mohutných hejnech. 

Jednou táta mamince četl z článku v časopise sto plus jedna o tom, jak ve Francii považují šneky za kulinářskou specialitu a platí za ně v restauracích neuvěřitelné sumy. Po tom,
co jsem mimoděk vyslechl jsem ani nemohl usnout. Bylo to tak jednoduché – vyděláme s kamarády spoustu peněz. Hned druhý den jsme vyrazili se dvěma pětilitrovými zavařovačkami
do místního parku. Domů jsme se vraceli až za setmění s plným nákladem. Zavařovačky byly napěchované po okraj miniaturními asi centimetr velikými šnečky (nikdo z nás se velikostí pochopitelně nezabýval). Propašoval jsem je domů a tajně umístil na balkon a aby ti chudáci uvnitř nestrádali nedostatkem kyslíku, nechal jsem víčka malinko odklopená. Ráno mě probudil nezvyklý ruch, máma mě bez vysvětlení odtáhla za ruku rovnou na balkon. Při pohledu na dílo zkázy jsem zkoprněl. Jedna zavařovačka byla zcela prázdná, z té druhé zrovna přes okraj vylézal svým poklidným tempem poslední vězeň. Zbytek jeho kamarádů si pochutnával na listech ředkviček na záhoncích o tři patra níže zrovna pod naším balkónem. Rozzuřená sousedka a majitelka zeleninové zahrádky se snažila šneky sbírat a házela je do igelitového pytlíku. První moje myšlenka byla ta, že se maminka zlobí proto, že bude z toho skvělého nápadu profitovat sousedka a ne my. 

Proč všechno tohle píšu? Když zavzpomínáte na své dětství, jistě najdete spoustu podobných nebo ještě úžasnějších zážitků, které jste prožili jako malí. Vzpomínáte si na ně?
Já věřím, že ano. Možná se při tom vzpomínání i malinko pousmějete. A vzpomínáte si také na to, jak vypadal tehdejší svět? Když jsem byl malý kluk já, psala se sedmdesátá léta. Svět byl tenkrát rozdělen na dva tábory. Tím prvním byl "hodný" východ a tím druhým, za který by se mělo lidstvo spíše stydět byl "zlý" západ. Zuřila válka ve Vietnamu. Když mi byly čtyři roky, došlo na Mnichovské Olympiádě ke krvavému masakru. Můj táta, který původně pracoval jako kriminalista, byl vyhozen od policie za to, že nesouhlasil s okupací vojsk Varšavské smlouvy. Po několika neúspěšných pokusech najít slušné zaměstnání skončil jako referent v podniku na výrobu nábytku. Moc jsem se těšil na dny, kdy mi ráno řekl, že mě vezme
s sebou do práce. Těšil jsem se na to, jak budu moct zase psát na tom starém psacím stroji v kanceláři.

Na všechno, co jsem popsal by se dalo namítnout, že ten bezstarostný pohled na svět způsobilo kouzlo dětství, ve kterém ještě člověk neměl tolik rozumu, aby stejnou minci otočil i na rubovou stranu, která na ní už nemá tak pěkný obrázek jaký je na jejím naleštěném líci. Další pohled může být ten, že jsme o těch věcech nevěděli a proto jsme se jimi ani nemohli zabývat. Pokud jsou lidé, kteří to tak opravdu vnímají, myslím, že toto vysvětlení používají jen jako výmluvu. Proč si to myslím? Protože sám děti mám a moc dobře vím, jak nás dospělé někdy dokáží překvapit svou všímavostí, úsudkem a vyspělostí. Velice často je naprosto zbytečně podceňujeme. Dítě vnímá všechno, co se kolem něj děje s daleko větší intenzitou, než mi dospělí. Je to proto, že jsou pro něj všechny ty zážitky a věci kolem méně známé nebo zcela neznámé a touží je co nejdříve poznat.

Dítě má oproti nám velkou výhodu - díky své naprosté bezprostřednosti a malé míře toho, čemu říkáme sebekontrola "vyzobává" ze světa kolem sebe nejdříve ty lákavější, kreativnější
a pozitivnější vjemy. Banální, ale všem rodičům známá situace. Venku lije jako z konve. Jenže právě díky tomu se v parku utvořily ty báječné kaluže, ve kterých se tak úžasně skáče.
Co na to odpoví náš dospělácký "sebekontrolující" rozum? Pokud není naše srdce úplně pod zámkem, tak skákání v loužích nezakážeme, ale jistě se nám hned vybaví něco ve smyslu
"A jéje, to zas bude to oblečení vypadat!" Když posloucháme čistě jen rozum, tak takový zjevný "nesmysl", jakým je skákání v kalužích a ještě k tomu za deště přece musíme odmítnout. Zklamané dítě začne mít další jasnější představu o tom, co se smí a co ne. Co je úplně nepřijatelné a co částečně a samozřejmě jen za určitých podmínek. To by se přeci maminka hodně rozzlobila. 

Po příštím dešti jistě opět zkusí do kaluže hupnout (pokud ho pozorná maminka neodtáhne za ruku do bezpečné vzdálenosti). Ta louže je přeci pořád stejně lákavá. A jak je asi hluboká? Budou stačit holínky nebo tam zahučím až po krk? V tom horším případě pro dítě a "lepším" pro rodiče se to nedozví. Stačí párkrát dostat přes zadek a bude klid. Dítě začne zvažovat, jestli mu to za to stojí. Má sice tolik otázek, louže je pořád stejně lákavá, ale stojí mu za výprask a za to, že se pak maminka ještě několik minut poté mračí?

Postupné ubíjení kreativity, vnucování jediného správného pohledu a zastrašování pod hrozbou násilí. Zní to strašně, že ano. Jenže přesně tohle zcela běžně děláme. Existují světlé výjimky a těm patří čest a sláva. Já ani moje žena jsme mezi ně nepatřili. Ego by jistě chtělo napsat opak, ale úpřimnost mu to už nedovolí.

Chováme se tak proto, že nic jiného neznáme. Od malička jsme se setkávali s podobnými vzorci chování. Tohle můžeš, ale tohle v žádném případě. Díky tomu, že jsme byli tolikrát poučeni o tom, že se do louží nešlape (v lepším případě jen pokáráni, v horším potrestáni), v dospělosti vnímáme svět kolem sebe více rozumem, než srdcem a intuicí. A v tom je právě náš největší problém. Snažíme se svůj pohled na okolní svět i na naše rozhodnutí víc odůvodňovat svým myšlením, než právě intuicí a srdcem. Přitom má každý z nás stále (i přesto, že jsme je možná uklidili někam do ústraní) k dispozici oba tyto úžasné a nenahraditelné pomocníky. Bez nich to nikdy nebude ono, stačí se nad tím v klidu zamyslet.

Všichni už trochu poloautomaticky "jedeme" v podobném nastavení "Jó, tohle by se mi taky líbilo, ale copak na to mám čas! Copak to jde, když musím nejdřív udělat tohle." Ano, žijeme na tomto světě v určitých podmínkách a tudíž jistě děláme spoustu kompromisů. To je normální a má to tak každý. Jednu věc ale dělat nemusíme-kompromisy, které se týkají našeho srdce. Když k sobě budeme naprosto úpřimní, tak si přiznáme, že se hlas srdce snažíme hodně často umlčet nebo aspoň ztišit natolik, aby byl více slyšet právě jen rozum. Když jsme pak sami a naše myšlenky neruší žádné vnější překážky (často to bývá třeba těsně před usnutím), srdce se se svojí naléhavostí ozve znovu a tentokrát se tak jednoduše umlčet nedá. Když se hodně snažíme, tak se nám to třeba i povede, ale za čas se ozve znovu a znovu, třeba ve snu nebo při zcela nečekané příležitosti a připomene nám, že ta vnitřní debata, kterou jsme se snažili jednostranně utnout ještě nebyla dokončena.

Určitě není jednoduché změnit své celoživotní návyky a vůbec nejtěžší je změnit tok svých myšlenek, vnitřních omezení a námitek, kterých má každý z nás bezpochyby spoustu. Já jsem měl hodně velké potíže s něčím, co bude možná spoustě lidem připadat jako naprostá banalita. Až poté, co jsem tuto překážku překonal jsem si začínal postupně uvědomovat jak moc
a jak často jsem se ve svém životě řídil tím, jak budou na mé jednání reagovat ostatní. Dnes vím, že v tom bylo hodně zapojené mé vlastní ego. Pokusím se vysvětlit co a jak se to se mnou odehrálo. Pochopitelně je to jen jedna z mála situací, které jsem v životě řešil, ale pro mě zcela zásadní.

Na celý víkend na lodi mám úžasné vzpomínky. Zrovna v tomhle přístavu jsem přestal poslouchat svůj rozum a ego.

Jednoho dne ke mě zcela nečekaně dorazila nabídka zúčastnit se týdenního pobytu na lodi, která popluje mezi chorvatskými ostrůvky. Díky tomu, že se do Chorvatska odjíždělo za necelý týden, jsem naštěstí neměl moc času na rozmyšlenou a tudíž jsem si nestačil vytvořit dostatek důvodů k odmítnutí nabídky. Obvykle totiž na podobně "šílené" akce potřebuji
o hodně více času na přemýšlení a velice často nakonec díky nesmyslným důvodům odmítám.

Tentokrát jsem se rozhodl neodmítnout. Velikou roli v mém rozhodnutí hrála skutečnost, že akci pořádala úžasná žena, bytost, která lidem pomáhá otevírat dveře do méně navštěvovaných nebo zcela zavřených komnat jejich duše. Už předtím jsem párkrát absolvoval její kurzy sebepoznání a komunikace a pokaždé jsem z nich odcházel s pocitem, že bych taková setkání měl zažívat častěji. Pomáhají mi zamýšlet se nad věcmi, které považuji ve svém životě za důležité a přesto často zanedbávané. Celá "chorvatská" akce se měla nést také v duchu Enneagramu, což je učení, které napomáhá poznat principy svého vlastního chování, ale také zlepšuje komunikaci s lidmi kolem vás díky tomu, že člověk lépe pochopí jaké principy chování spoluurčují jejich jednání a způsob myšlení. Dalším plusem byla skutečnost, že jsem vášnivým fotografem. Foťák jsem v té době s sebou tahal skoro všude. Hned jsem viděl ty úžasné záběry, které v Chorvatsku pořídím.

Nakoupil jsem potřebné věci – nepromokavou kombinézu, holínky a pár dalších doporučených "nezbytností". Zapoměl jsem zmínit také dost podstatný detail celé akce. Ten týden na moři jsem měl strávit z dalšími osmi lidmi, ze kterých jsem znal pouze Hanku, již zmíněnou organizátorku celé akce. Zbylých sedm lidí jsem nikdy předtím neviděl ani o nich neslyšel. Trochu výzva, ale zrovna pro mě ne zas tak veliká Myslím, že nemám problém s komunikací a seznamování s lidmi, které vidím poprvé mi nedělá vrásky na čele.

V den odjezdu na Moravu, odkud se teprve mělo společně dvěma auty vyrazit za hranice, mě doma vyzvedávala zatím neznámá dívka. Jeli jsme jejím vozem a ona vůbec nestála o to, abych ji při řízení na Moravu vystřídal. Rád jsem souhlasil, protože obvykle na společných cestách s rodinou řídím převážně já. Řízení je pro mě sice relaxem, ale rád jsem přistoupil i na roli spolucestujícího. Iva, byla moc fajn. Během dvou hodinek v autě jsme si stačili říct spoustu informací i zážitků a myslím, že i z jejího pohledu jsme si docela "padli do noty".

Na Moravě jsme přesedli do auta, kterým dorazila jen kousek před námi Hanka a dalším autem skoro ve stejnou chvíli i zbytek společné "posádky". Seznámili jsme se, naložili všechna zavazadla do správných aut a vyrazili jsme za sebou směrem ke hranicím. Tentokrát už jsem řídil já. Nemá cenu popisovat vše, co nás potkalo během dlouhé cesty do Chorvatska. Důležitá je okolnost, že jsme s Ivou začínali fungovat jako kamarádi, kteří se znají spoustu let. Píšu to pro demonstraci toho, jak jsem se cítil v momentě, který nastal třetí den plavby. Každý z předešlých dní byl naplněn programem, který obnášel různé "zkoušky" a úkoly, kterými jsme měli společně projít na cestě k sebepoznání a poznání těch druhých. Pokaždé jsme si losovali druhého do dvojice, se kterým budeme daným úkolem procházet. Osud mi zatím pokaždé vybral právě Ivu. Jedním z úkolů bylo vzájemné představování svých nejbližších přátel, jindy jsme mluvili o svých rodičích, sourozencích a o všem možném. Skvělý způsob, jak se nenásilnou formou dozvědět o tom druhém co nejvíce.

Tak a teď přijde to, co změnilo můj dosavadní "zajetý" způsob chování. Vesmír to tak chtěl, že jsem si pro plnění dalšího úkolu vylosoval opět Ivu. Už jsme se nedivili, jen upřímně zasmáli. Všichni ostatní také. Podstata této "výzvy" spočívala v tom, že se k sobě měli dvojice připoutat dva metry dlouhým provázkem uvázaným na zápěstí ruky. Pokud bude jeden potřebovat na toaletu, ten druhý musí počkat hned za dveřmi, provázek se provlékne škvírkou mezi nimi. Kvůli tomuto úkolu jsme dorazili do nádherného prosluněného přístavu, plného historických budov, palem a spousty dalších krásných zákoutí. Slunce svítilo na ukotvené lodě a čluny, které se lehce pohupovaly na klidné hladině. V hlavě se mi promítala jedna fotka za druhou. Na světě snad nemůže existovat fotogeničtější místo. No, jo, ale v tom je ta potíž. Vždyť mám být spoutaný s Ivou. Copak se dá takhle fotit? A copak můžu na každém rohu říct "Počkej, já si tady jen udělám pár snímků a hned zas půjdeme." Každá dobrá fotka chce svůj čas, správnou perspektivu a blabla.

Moje hlava byla zralá na prasknutí. Na jedné straně jsem viděl všechny ty úžasné fotky, které už třeba jinde neudělám, protože zítra může být ošklivo a takový přístav už potkat nemusíme. Na druhé straně jsem si představoval, jak se bude tvářit chudák Iva (skvělá kamarádka), kdybych jí řekl, že tento úkol plnit nebudu. Ale hlavně, co ostatní? Budu pro ně sobcem, který dal přednost povrchnosti před skutečně důležitou zkušeností a součástí programu. Jak se na mě bude dívat Hanka, kterou znám takovou dobu, víme o sobě tolik, máme společné známé. Co když jim bude někdy vyprávět o mém selhání. Možná vám to přijde opravdu banální a mě už dnes také, ale v tu chvíli jsem se opravdu všemi těmi myšlenkami zaobíral a docela mě to potrápilo. Rozum se přikláněl k variantě, že hodím focení za hlavu a splním, co se ode mě očekává. Že se to ode mně opravdu očekává jsem si pochopitelně jen vsugeroval. Nikdo z nás přece nemůže doopravdy vědět, co od nás ve skutečnosti druzí očekávají. A jejich očekávání je zase jejich problém, do kterého pro změnu nic není zase nám.

Tenkrát jsem se vlastně ani neptal svého srdce, čemu dává přednost, sdělilo mi to samo, bez nátlaku. Vykašli se na všechny ty "jak" a "coby" a udělej to, po čem toužíš. Já toužil fotit
a všechno ostatní byl pro mě v danou chvíli velký ústupek. Když se ostatní přivazovali a Iva mi podávala volný konec provázku, sdělil jsem, že tento úkol plnit nebudu. Vysvětlil jsem,
že jsem se mimo jiné celou cestu těšil na to, až budu moct fotit a místo ve kterém se nacházíme je pro mě k tomuto účelu tím nejideálnějším. Omluvil jsem se Ivě i ostatním a poprosil jsem je, ať to zkusí pochopit. Iva se nenaštvala, vzala to jako fakt a na jejím výrazu bylo znát, že se rozhodně nějaké velké rozčarování nedostaví. Ostatní nic neříkali, Hanka se mě
s vážným výrazem zeptala, jestli na svém rozhodnutí trvám a po mém souhlasu mě ještě upozornila na to, že jsem teprve druhým člověkem za x let, který nechtěl plnit jeden z úkolů
a nakonec svého rozhodnutí velice litoval.

Nelitoval jsem. Dvě a půl hodiny jsem bloudil přístavem a fotil. Připadal jsem si poprvé v životě neuvěřitelně svobodný. Možná to zní směšně, ale je to tak. Ve svých padesáti letech jsem se naučil říct "ne" bez toho, aniž bych se trápil všemi okolnostmi, které jsem popsal výše. Den skončil krásně. Nakonec jsem ostatní našel v přístavní restauraci, kde jsme strávili společně další úžasné chvíle při dobrém jídle a vínečku. Byla to pro mě veliká zkouška, mnohem větší, než být týden na palubě malé jachty s partou "cizích" lidí. Iva se nám svěřila, že jí prostřednictvím mého "odmítnutí" vesmír odpověděl na otázku, kterou uvnitř sebe dlouho řešila. 

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za vaší pozornost! Přeji vám, ať máte hodně důvodů k úsměvům každý den a ať při svém rozhodování nezapomínáte na to, co vám napovídá srdce.