Každý den se probouzím v jiném světě.

Dříve se mi stávalo, že jsem se po "špatném" dni, kdy jsem prožil něco, co mě dokázalo rozhodit z mého obvyklého rozpoložení, musel restartovat tím, že jsem zalehl do postele
a usnul. Nebývalo to sice často, ale když už taková situace nastala, dokázala mě dostat na energetické minimum, kdy jsem nedokázal vnímat nic jiného, než obrovskou únavu.
Tehdy tato metoda zaručeně pomohla. Druhý den ráno jsem se probudil opět s dobrou náladou, plný optimismu a nové chuti do života.

V současné době se již nepotkávám se stavy, kdy bych potřeboval takový restart a přesto
se každé ráno probouzím do reality, ve které si připadám jako znovuzrozená bytost.
Vždy jsem byl vydatným spáčem a probouzení mi dělá problémy i nyní, co je ale zcela jiné, je pocit poté, co se opravdu proberu. Těžko dokážu popsat lehkost a svěžest, která se dostavuje. 

Dříve jsem měl v hlavě na každý den přibližné rozvržení úkonů, které jsem měl v plánu
v daný den vykonat. Žádný rozpis na nástěnce, jednalo se jen o velmi zevrubnou představu, třeba to, že při hezkém počasí vyrazím na "šutry" a podobná nejčastěji příjemná očekávání.
Vlastně si ani nevzpomínám, že bych se po ránu na některý den netěšil, neměl jsem ve svém nastavení vstávání "špatnou" nohou.


Nyní už ale vůbec nefunguji v módu "továrního" nastavení. Dopředu ani malinko netuším,
co budu dělat a naprosto se nezabývám nějakým předpokladem, jak budou věci vypadat
v následujících okamžicích. Toto je první rovina nově odhalené reality. Ta druhá znamená, že se absolutně nezabývám tím, jak bude mé jednání vnímáno okolím, ani tím, zda ho někdo bude nějak hodnotit. Zmizelo rozdělování na dobré, či špatné, nutné nebo nepotřebné, najednou neřeším nic, co v danou chvíli není třeba řešit. Spontánnost nahradila jakékoliv očekávání a náznaky sebemenšího plánování. Vědomí postupně samo odhaluje,
co je potřeba udělat, když se něco takového objeví.

Nyní spíše pozoruji, co se blíží a když to přijde, tak teprve začínám přizpůsobovat své jednání. Ze začátku chvíli trvalo, než se mi podařilo odbourat navyklé vzorce chování,
ale chtě nechtě, jsem se musel přeladit, protože "starý" systém logicky přestal fungovat. Těžko se druhým popisuje, jak jsou takové věci uvnitř vnímány a jak moc se tím mění vaše jednání v závislosti na tom, co od vás okolí očekává, protože okolí pochopitelně pokračuje
v jednání a přemýšlení, které důvěrně zná.

Najednou se potkáváte s dříve běžnou situací, kterou ale vyřešíte jinak, než způsobem, který očekávají všichni ostatní, včetně vašich nejbližších. Pokusím se být konkrétnější. Zavolal mi velice dobrý kamarád, spíše rodinný přítel, se kterým nás pojí již dlouholeté přátelství i spolupráce na pracovní úrovni. Když už jsme se neviděli osobně, minimálně dvakrát týdně jsme si zavolali a debatovali několik hodin po telefonu, přičemž jsme stihli každý vypít i několik lahvinek dobrého vína. 

Alkohol mi přestal chutnat, na tom není nic zvláštního, neobvyklé je to, že najednou nemám chuť se s kýmkoliv vidět a snažit se jakkoliv vysvětlovat, co za tím vězí. Nevězí za tím totiž vůbec nic, prostě to tak najednou je. Vůbec žádné důvody. Netuším, jak dlouho to bude trvat a nijak mě to neznepokojuje. Teď je to takhle a zítra nebo třeba už za minutu to může být zcela jinak. Miška se jen občas podiví nad tím, proč nezvedám telefon, když mi drnčí na stole a na displeji vidím, kdo mi volá. Když měl kamarád narozeniny, připomínala mi, že by možná bylo dobré mu zavolat. Nestal se ze mě ignorant, ani sobec, jen už necítím potřebu dělat věci jen proto, že by se tak dělat měly.

Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, jak by to vypadalo v mém "starém" nastavení. Určitě by se dříve nebo později dostavily výčitky za to, že se neozývám ani
na několikátý pokus o kontakt. Co si o mě asi tak kamarád pomyslí, když neumím zavolat nebo napsat aspoň pár řádků na vysvětlenou. Co když se teď naštve a bude si mé chování vysvětlovat jinak, než bych chtěl já. Tak přesně tyhle myšlenky už mi teď hlavou neběží
a tudíž ani není co řešit.

Popsaný příklad by se dal označit za malichernost, ale ono to tak funguje i v jiných případech. Nepřetržité útoky mých myšlenek jsou užnaštěstí pryč a já prostě

neřeším věci, které není nutné řešit.

Ano, takhle to se mnou teď funguje. Tam, kde dřív bylo narváno k prasknutí je nyní spousta prostoru, který teď nahrazuje samotné vědomí. Je společné pro všechny, stačí se jen naladit na jeho frekvenci.

Mysl se domnívá, vědomí ví

a stačí ho jen poslouchat. Už není třeba nad věcmi zbytečně dlouho mudrovat a pochybovat o tom, zda je ta či ona možnost správná nebo není.

Spousta domnělých problémů vzniká jen tím, že je naše mysl prostě vytvoří a následně nás týrá nutností okamžitého řešení. Takto vystresování často nestíháme v klidu odbavovat nekonečné fronty nahromaděných problémů čekajících na vyřešení. Někdo vyplní veškerý svůj čas právě tímto způsobem a za nic na světě si nedokáže uvědomit, že jedinou překážkou v tom, aby se přestal takto chovat, je ztotožňování se s myšlenkami, které si prostě jen tak poletují hlavou. To my jsme těmi, kdo má "mít" rozum, ony dělají to, co je jejich přirozeností.

Snadno se to řekne, ale hůře se tyto poznatky předávají ostatním. Třeba členům rodiny. Přesto, že se nejedná o žádný komplikovaný vzkaz, který by vyžadoval zvláštní schopnosti pro jeho pochopení, se druhým zdá, že najednou mluvíte jinou řečí, než oni.

Naše mysl nás za všechny ty roky, co jí posloucháme, vytrénovala k bezmezné oddanosti,
ve které je zakódována neschopnost přijímat a zabývat se informacemi, které nezapadají
do zaběhaného soukolí myšlenek, které dávají smysl, protože nám to s nimi doteď dobře fungovalo.


Děti o těchto věcech slyšet nechtějí. Pátraní po důvodech jsem po několika marných pokusech zanechal a nyní vím, že jsem se snažil hloupě a hlavně zbytečně. 


U Mišky je to složité i přesto, že spoustu těchto skutečností znala ještě dříve, než jsem
o nich já vůbec někdy zaslechl. Již v mládí přečetla knížky od několika duchovních učitelů
a v průběhu života navštívila spoustu seminářů a přednášek věnujících se duchovním tématům. 
Pak nastal obrat a troufám si tvrdit, že jsem ji v posledním roce, kdy jsem tyto věci hltal já, minimálně doběhl a dost možná i předběhl. V té době jsem se však pořád pohyboval v rovině teoretických znalostí, které jsou na míle vzdálené nově prožívané realitě.

Ta se neustále rozšiřuje a vědomí neustále odhaluje nové a pokaždé velice překvapivé pohledy. Ve skutečnosti se jedná pořád o jednu a tutéž realitu, jen jí v určitých úsecích své cesty vnímáte rozdílným způsobem. Mysl velice efektivně upravuje a zkresluje skutečnosti
a dokud ji nepřekročíte, nemáte možnost toto zkreslení odhalit.

Jak jsem již uvedl, po několika pokusech o "zasvěcení" do prožívaných skutečností jsem
si uvědomil, že toho musím zanechat, protože bych mohl nadělat více škody, než užitku. Ačkoliv mi teď všechno připadá jednoduché a jednoznačné, jak jen to může být, sám bych zřejmě ještě před pár týdny tyto věci nepobíral a koukal bych se na někoho, kdo o nich hovoří, jako na šílence, který snad musel přijít o rozum. 

O rozum jsem sice nepřišel, ale myšlení již dokážu používat jen ve chvílích, kdy je to prospěšné. Kdo to nezažil, nemůže si představit, jaká blaženost je s tím spojená.


K ocitnutí se ve stavu zvýšené úrovně vědomí není potřeba studovat stohy duchovní literatury, ani strávit dlouhá léta pobytem v budhistickém klášteře daleko v horách. Stačí si tuto možnost zvolit a začít s postupným praktikováním jednoduchých zásad v životě.
Jistě to ze začátku nepůjde jako po másle, ale z vlastní zkušenosti mohu zaručit,
že naladění se na stav pokročilejšího vědomí není nedosažitelnou metou pro toho,
kdo se pro postup upřímně rozhodne a vybaví se jistou dávkou trpělivosti a vůle.

Přeji Vám, ať stále objevujete nepoznané!