Na čem Vám skutečně záleží?

Troufám si odhadovat, že zrovna na tuto otázku by se i při velkém množství dotázaných, odpovědi nijak diametrálně nelišily, co se obsahu týká. Pokud bychom měli opravdu
v úmyslu zabývat se skutečnými hodnotami a neposunuli bychom se do roviny legrácek typu "Záleží mi na tom, aby bylo moje Porsche pořád dobře naleštěné."

Většině lidí záleží na tom, aby byli zdraví, šťastní a spokojení. Základní nastavení se dá samozřejmě vyšperkovat podle individuálních představ. Zvláštní je, že ačkoliv máme podobný pohled na skutečné hodnoty, na kterých nám záleží, v praxi na ně často velice rychle zapomínáme a místo nich začneme do života pomalu vtahovat a oceňovat věci, které nemají pro šťastný a spokojený život vůbec žádný nebo jen nepatrný přínos.

Učíme se to dělat vlastně už od malička. Naše hodnotové žebříčky začnou stavět rodiče, později školka, škola, kamarádi a tak dále. Každý přináší svojí trošku do mlýna hodnot, který nás nakonec semele tak, že se nám z nich zamotá hlava. Velice dobrým zdrojem pro uvědomění si, do jakých absurdit jsme ve snaze vychovávat děti někdy ochotni zabrousit,
je divadelní představení "Čtyři dohody", podle stejnojmenného bestselleru Dona Miguela Ruize. Velmi humorné, ale také velmi pravdivé.

Dala by se vyjmenovat spousta nejnesmyslnějších příkladů domnělých hodnot, já se pokusím zastavit jen u některých, které mě zrovna napadnou. Prvním z nich jsou takzvané vědomosti obecně a

zbytečně přeceňovaná inteligence.

Většina našprtaných nesmyslů, kterým říkáme neprávem vědomosti, je nám ve skutečnosti
zcela k ničemu. Pokud se vám už teď začíná v žilách vařit krev, tak raději dál nečtěte, mohlo by vás to doopravdy rozčílit. Západní společnost nesmyslně staví na jednu
z předních žebříček hodnot právě nutnost podporovat inteligenci lidí prostřednictvím všemožných znalostí. Samozřejmě zde více, než jinde platí zlaté pravidlo "Čím více, tím lépe".

Už ve školkách učíme děti cizím jazykům, protože budou mít lepší startovní pozici, pokud se nám je podaří umístit do školy, kde se vyučuje v jiném, než mateřském jazyce. Proto ve školkách do dětí doslova hustíme zbytečné znalosti, které se jim budou později zaručeně hodit. Ve škole znalostní teror nabírá pochopitelně daleko větších obrátek. Vždyť je to přece škola a ne žádná mateřinka pro mrňouse. Jasně, že nestačí naučit děti jen číst, psát
a počítat pouze takovým tím základním způsobem, musí to zvládnout pěkně se vším všudy,
i s věcmi, které nikdy a nikde neuplatní.

A tak se učíme znát příslovečná určení, nepravidelná slovesa, ale také dokonalý pravopis včetně vyjmenovaných slov, které musí dítě vysypat z rukávu, jak když bičem mrská. Vymysleli jsme si pravidla, která k ničemu neslouží, abychom se mohli navzájem kontrolovat v jejich dodržování. Rovnice, mocniny, odmocniny, chemické vzorečky, fyzikální veličiny
a také znalosti principu fungování transformátoru a elektromagnetické indukce.

Ano, zrovna znalost fungování principu elektromagnetické indukce byla jednou z věcí, které si měla dcera doma zopakovat, protože to mohla být jedna z otázek testu, který se bude psát další den. Pátral jsem v paměti, kolikrát v životě jsem na problematiku spojenou
s fungováním elektromagnetické indukce narazil. Možná mi jen neslouží paměť, ale ani indukci ani to, jak funguje transformátor (což byla další z otázek) jsem nikdy v minulosti řešit nepotřeboval. Moment, co kdyby se někdy v budoucnu dcera rozhodla vyrábět nebo opravovat elektrické spotřebiče. Pak by vše samozřejmě dávalo smysl.

Mnozí pedagogové by zřejmě namítli, že takové procvičování není žádnou bezúčelnou šikanou malých nešťastníků, protože slouží k tomu, že se jim tímto způsobem bystří mozek a tím pádem také zvyšuje obecný přehled, což přispívá k rozvoji toho, čemu jsme naučeni říkat inteligence. S tím by se jistě dalo v určité rovině souhlasit, kdyby se však takové procvičování a bystření mozků provádělo způsobem, které děti baví a zajímá. Navíc by se dalo procvičovat pomocí informací, které budou moci někdy opravdu uplatnit. Místo toho, abychom kladli důraz na individualitu dětí, jejich zájmů a s tím spojených potřeb, snažíme se bezúčelně nahustit do každého všechno. Co na tom, že problém transformátoru zaujme přinejlepším jednoho technického nadšence z celé třídy.

Učíme děti papouškovat nepotřebné informace, ale to, jak si umět poradit třeba s úzkostí,
či strachem, se ve škole opravdu nedozví. Proč také, až bude ten správný čas, pomohou antidepresiva.

Je naprosto zbytečné pátrat po tom, kam se ve vzdělávání podělo vědomé jednání.
Od začátku do konce se jedná jen o změť naprosto nevědomých pouček, rad a příkazů, které nemohou udělat žádnou jinou službu, než tu, že vychovají stejně nevědomé lidské bytosti, které stály u zrodu výukových materiálů a to i v případě, že se mezi vyučujícími najdou výjimečně vědomí lidé, kteří nebazírují na dodržování zavedeného systému. Začarovaný kruh, který se vlastně už nemůže podařit zastavit. Jediné řešení je začít od začátku, což v takto pokročilé fázi rozhodně nebude nic jednoduchého.

Pro nás rodiče je však možné, nenechat se tímto nesmyslným soukolím vláčet a nakonec rozdrtit, ale hlavně v něm

nemusíme nechat vláčet a drtit naše děti. 

Stačí, když budeme vědomí a nebudeme po dětech vyžadovat plnění úkolů, které prostě nejsou k ničemu. Nenuťme je dělat věci, které jim samotným nedávají smysl
a nezaměňujme své nenaplněné ambice za jejich potřeby a budoucí životní výhody.

Nevytvářejme dojem, že jsou některá povolání méně hodnotná, než jiná. Egu rodiče se samozřejmě daleko víc líbí, když si představí, jak se stane z jeho dítěte doktor nebo inženýr, než představa, že by skončilo nakonec jen s vyučením. Mohla z ní být právnička
a skončila jako kadeřnice. Společnost nás sama velice ochotně podporuje v egoistických cílech a nastavení a my nevědomky přebíráme vnucované představy, aniž bychom se nad tím pozastavili. Dáme víc na to, jak to zní, než na to, jak se to našemu dítěti líbí. Samozřejmě, že to děláme čistě pro dobro dětí a ne pro sebe, aspoň tak to naše ego odůvodní, abychom neměli náhodou výčitky.

Moje kolegyně se mi svěřila, jaké trápení měla se svým synem, když zjistila, že ho čeká reparát na střední škole. Snažil se vše tajit tak dlouho, až to konečně prasklo. Díky nevědomému psychickému nátlaku z její strany byl mladík v takovém nervovém vypětí, že jednu chvíli dokonce uvažoval o sebevraždě. (Tohle přiznal, až když už bylo vše vyřešeno). Teprve ve chvíli, kdy maminka vše pustila a nechala, ať se věci vyvíjejí bez jakéhokoliv zasahování, se všechno "samo" zázračně vyřešilo. Syn nejprve přerušil studium a později sám usoudil, že si chce školu dodělat, což se mu podařilo.

Když mi o této příhodě kolegyně vyprávěla, měla slzy na krajíčku při představě, jak mohla celá tato záležitost skončit. Uvědomila si, jak nesmyslné postoje zaujímala a jak zbytečně "tlačila na pilu".Neocenitelná zkušenost a poučení, demonstrující na čem doopravdy záleží. Kolik takových případů by se asi našlo a které z nich měli podobný konec.

Je Země kulatá nebo placatá?

Nedělám si vůbec legraci, záměrně jsem vybral tuto otázku jako demonstraci toho, jaká tvrzení často považujeme v životě za důležitá a naprosto nezpochybnitelná. O tomhle se přece nediskutuje! Zde přichází opět na řadu ona známá věta:

To snad ví přece každý!

Přiznávám, že ve skutečnosti opravdu nevím, zda je Země kulatá, či placatá. Ještě před nedávnem bych neváhal a samozřejmě tvrdil, že kulatá je. Nyní už tak jasný názor nezastávám a nijak mě to neznepokojuje. Uvědomil jsem si, že mi na tom ve skutečnosti vůbec nezáleží. K činnostem, které jsem v minulosti vykonával jsem nepotřeboval pracovat ani s jednou variantou.

V současném paradigmatu panuje názor (pochopitelně považovaný za skutečnost),
že je Země kulatá. V paradigmatu před několika staletími se však považovalo za stejně samozřejmé, že je placatá. Když někdo přišel s jiným výkladem, byl okamžitě označen
za kacíře a jako takovému mu hrozilo upálení.

Dnes už sice upálení za kacířství není běžnou praxí, ale zkuste zcela vážně vyslovit teorii
o placaté Zemi třeba mezi kolegy v práci. Kolik z nich by vás bylo schopno brát i nadále vážně. Ve skutečnosti nikdo z nás nemůže s jistotou říct, zda platí první nebo druhá varianta. To, že je Země kulatá, nám je totiž od malička předkládáno s takovou samozřejmostí, že nás nenapadne o něčem tak jasném vůbec pochybovat. Ve skutečnosti však žádné nezpochybnitelné důkazy o tomto tvrzení nemáme. Existují fotografie i filmové záběry z vesmíru, zdánlivě potvrzující toto tvrzení. Vážně však není byť jen teoretická možnost, že se jedná jen o dokonale vyrobené podvrhy?

Dalším příkladem je Darwinova teorie. Sice nebyla dodnes potvrzena, ale většina lidí s ní znovu pracuje jako s nezpochybnitelným faktem, přesto, že se postupně začíná ukazovat,
že vlastně ani nikdy neměla žádné vědecky doložitelné opodstatnění. Ne, že by snad fakt, že některou věc objevili nebo potvrdili vědci, zaručoval její pravdivost, ale pokud staví společnost vědu do pozice garanta pravdivosti, zrovna u Darwinovy teorie tento princip selhává. 

Držme se však zpátky při Zemi. Ve skutečnosti vůbec nejde o to, jaká je, pokud nebudeme brát v úvahu vše další, co je na tvrzení o kulatosti Země navázané. Jde spíše o to, jak podobné věci vnímáme a jakou důležitost jim připisujeme. Proč nám tolik záleží na tom, jestli je Země taková nebo maková? Podle mého jde v těchto případech stále o stejný princip. Snažíme se nasát co největší množství znalostí s pocitem, že tím získáváme větší přehled. Smutné je, že s větším přehledem jsme čím dál nevědomější.

Když není zcela jasné, jak vlastně vznikl celý vesmír, okamžitě se přispěchá s teorií velkého třesku. Za pár let se ale přijde na to, že se nic takového odehrát nemohlo a tak se honem vymýšlí nová teorie, která by alespoň na pár let uklidnila všechny, které tato problematika dostává nejistotou do úzkých. Ve skutečnosti toho víme opravdu málo a o to víc nesmyslných informací se snažíme získat.

Ego nemá rádo nezodpovězené otázky a proto nás stále popohání k tomu, abychom našli na všechno s čím se setkáme, alespoň nějakou odpověď. Když se stane, že není moc logická, přesvědčí nás o tom, že se na věc koukáme z nesprávného úhlu pohledu. A tak se v životě většinou jen domníváme, že jsou věci tak a tak a nebo rovnou vymýšlíme, jaké by být měly, aby nám to dávalo smysl. S takovým nastavením nám pak spousta věcí, které ve skutečnosti vyřešit neumíme, najednou připadá logická a samozřejmá.

Naše, takzvaně vyspělá civilizace naprosto zavrhuje cokoliv, co byť jen trochu zavání tím, čemu se říká

tajemství.

Žádná tajemství přece neexistují a ta zdánlivá je potřeba okamžitě vyjasnit a uvést věci na pravou míru. Pro moderní společnost neexistují duchové, neznámé energie, nevysvětlitelné děje, či záhady. Kampak na ní s mystikou! Jakápak duše! Mysl se všem těmto věcem urputně brání, protože v nich vidí nebezpečného konkurenta, který by mohl začít zasahovat do jejích zdánlivých kompetencí. Ego si uzurpuje právo vysvětlovat po svém vše, s čím se potýkáme.

Hlavně, aby to dávalo smysl.

Proč nás ale tolik přitahují třeba pohádky nebo příběhy s mystickou tematikou? Domnívám se, že je to proto, že jsou v našem podvědomí daleko blíže skutečné realitě, než té, jaká nám je předkládána. V pohádkách a tajemných příbězích (téměř bez výjimky s dobrým koncem), hraje totiž roli hlavního aktéra, na němž je vše postaveno

srdce, místo popletené mysli.

Pokud nám opravdu na něčem záleží, což jsou většinou hodnoty, na kterých se shodneme
s lidmi napříč různými kulturami, politickými názory i společenskými postaveními, jedná se
o věci, které vycházejí právě z našeho srdce.

Nenechme v sobě utichat hlasy, které vycházejí z našeho srdce, z naší duše. Rozum se je snaží překřičet, protože si myslí, že nás tím ve skutečnosti ochraňuje. To, že se považujeme za čím dál inteligentnější civilizaci, neznamená, že umíme konat vědomá rozhodnutí. Uměle se snažíme vysvětlovat vše nevysvětlitelné a připravujeme se tím nevědomky o krásu tajemství a objevů, která nám pomáhají vrátit se do svého nitra, k přirozenému plynutí všeho, na čem opravdu záleží.