Lom Čeřinka

Kolem lomu Čeřinka jsem autem projížděl mockrát a přesto mě napadlo se do něj podívat až po několika letech. Vlastně jsem ho vždy tak trochu přehlížel, asi díky tomu, že jen pár set metrů od něj je jeho slavnější kolega – lom Velká Amerika. Na Ameriku se oficiálně nesmí, ale každý rok se v jezeře, které je na jeho dně, utopí několik lidí. V létě se to tam hemží návštěvníky. Amerika je dávno nečinným lomem, na Čeřince se naopak těží pořád. 

Když jsem se rozhodl, že se tam podívám, tak jsem to chtěl udělat oficiální cestou. Snažím se o to pokaždé, když chci činný lom navštívit. Našel jsem si na netu číslo na vedení lomu a slušně jsem se pokusil domluvit, zda bych mohl lom mimo pracovní dobu navštívit za účelem sběru minerálů. Nemohl! Taková byla nekompromisní odpověď chlapíka, který nebyl po telefonu nijak příjemný. 

Lokalit, které v okolí bydliště navštěvuji je spousta, tak jsem si s odmítnutím nijak nelámal hlavu a dál jsem se věnoval svým oblíbeným místům. Až jednou koncem léta roku 2020, bylo to v neděli, jsem si na Čeřinku vzpomněl a rozhodl jsem se, že vezmu psa
a pojedu se tam podívat. Buď to dopadne nebo ne. Neplánoval jsem žádnou větší akci, tak jsem sbalil jen svou malou šutráckou tašku přes rameno a do ní své mineralogické kladívko a pár papírů na zabalení, kdybych přecejen něco našel. K lomu to mám autem zhruba dvacet minut.

Když jsem tam dorazil, našel jsem vhodné místo pro zaparkování kousek od navršených valů, které tvoří terénní zábranu proti nechtěnému vstupu k okraji lomových stěn. Kolem procházely skupinky turistů, protože tudy vede stará stezka, která končí až někde za Karlštejnem. S Benym (mým psem Jack Russellem), který se na výletech naštěstí drží
v mé blízkosti, jsme obešli asi kilometr dlouhý úsek a hledali vhodné místo ke vstupu
do samotného lomu. Povedlo se nám najít zarostlou pěšinu, která se postupně rozšiřovala a ústila na širokou cestu, po které podle stop jezdí v lomu náklaďáky.

Jeden z klenců kalcitu, které se mi podařilo najít v suti. Rozměry vzorku: 52x21x15mm.

Chvíli jsem pátral po známkách přítomnosti někoho jiného, ale byla horká letní neděle
a tudíž nikde nebylo ani živáčka. Lom je opravdu hodně rozsáhlý a tak jsem se chlácholil tím, že tu vážně na nikoho nenarazím. I kdyby zde byla nějaká ostraha, nejspíš by sídlila někde poblíž vjezdu, což je na druhé straně a ještě navíc za rohem, kam jsem z mého stanoviště ani nemohl vidět.

Pomalu jsem procházel podél stěn a hledal jakoukoliv indicii k tomu, že bych v daném místě mohl něco zajímavého objevit. Žádnou neobjevenou dutinu jsem ani já neobjevil.
Kameny, které jsem cestou zkoumal, mě ničím nezaujaly. Běžný kusový vápenec, sem tam v něm byl nějaký zkamenělý otisk, ale těch se tady na berounsku válí kolem lomů spousta. 

Když jsem vyjížděl z domu, tak byla jasně modrá obloha. Během hodinky se nebe začalo nepěkně mračit. Vypadalo to, že se něco žene. Ještě jsem chtěl dát dnešnímu průzkumu poslední šanci, protože jsem na stěně vzdálené tak třista metrů, zahlédl pruh červené barvy, který se odlišoval od zbarvení zbytku stěny. Zrychlil jsem, abych tam byl co nejdříve. Když jsem se blížil, sluníčko si udělalo na chvíli prostor mezi mraky a vykouzlilo na stěnách lomu krásnou scenérii. Díky paprskům jsem v jednom místě uviděl na stěně jasný lesk. Přiblížil jsem se a již na kamenné suti, která byla naštěstí nasypaná zrovna nad tím zářivým flekem, jsem zpozoroval ulámané klence poloprůhledných kalcitů.

 V zakroužkovaném místě se objevily jasné záblesky světla od odlámaných kalcitových klenců. Bylo to jako z pohádky, jenom chvilka záře a pak se nebe zase zatáhlo. Sluníčko se pak rozsvítilo ještě jednou, ve chvíli, kdy jsem stoupal po suti k dutině. Pak zas šedivo, ten den už nevysvitlo.

Když jsem se vyšplhal po suti asi do třímetrové výšky, uviděl jsem místo, které mě přilákalo svým leskem. Dutina veliká přes půl metru byla vyplněná drúzou kalcitových krystalů o velikosti přes dvacet centimetrů. Krystaly byly zčásti poškozené a jejich zbytky se válely právě v suti, po které jsem se vyšplhal. Každý krok dopředu mě díky nestabilní suti posunul o několik kroků zpět. Věděl jsem, že je v tomto případě veškerá snaha marná. Když jsem se horko těžko po několikáté vydrápal, jak nejvýše to šlo, natáhl jsem ruku s kladívkem a jeho špička sotva dosahovala k okraji dutiny. Přesto jsem se zoufale pokusil bušit do skály v naději, že třeba něco uvolním. Světe div se, ono se to fakt povedlo. Sice ne tak, jak by si člověk přál, ale po pár minutách praskla část horniny
a s ní se odloupl i okraj dutiny. Podařilo se mi nataženou ruko zbrzdit dopad toho ulomeného kusu mezi kameny v suti, ale stejně to nezabránilo rozpadnutí uvolněné části krystalu.

I přesto jsem byl šťastný jako blecha, když jsem držel v rukou to, co zbylo. Dobře vím,
že ve spoustě vápencových lomů se dá najít hodně nádherných vzorků, se kterými se ty moje možná nedají srovnat, ale já jsem za ně moc rád. Hlavně okolnosti, za kterých jsem je objevil zůstanou v mé paměti napořád. Minerály sbírám nejen pro jejich samotnou krásu a zajímavost, ale také právě kvůli těm úžasným zážitkům, které člověk prožije při výpravách za nimi.

V kroužku je místo s dutinou plnou velkých krystalů.

Pohled do lomu Čeřinka z místa, kam ústila zarostlá pěšina. Velikost celého lomu je ohromující. Ze silnice jsou vidět jen nenápadné, vegetací zarostlé valy.

Vzorek z protější stránky.

Malá část kalcitu, kterou se mi podařilo zachránit z dutiny.

No, nejsou snad parádní?

Jako kus ledu. Rozměr klence60x55x30mm.

Nebudu Vás nabádat k tomu, abyste vstupovali do jakéhokoliv lomu bez předchozí domluvy s majitelem, ale šílený sběratel občas udělá i takovou partyzánskou akci.
Kdyby Vás to někdy taky chytlo, dávejte pozor a u lomových stěn buďte extrémně ostražití.

Přeji krásné nálezy, ať už se vydáte kamkoliv!