Tím, kdo jsem vlastně já, jsem se ve skutečnosti nikdy dřív nezabýval. Spousta lidí tvrdí,
že je tato otázka zajímala již v dětství a pokoušeli se přijít na to, kdo vlastně je ta "bytost", která sídlí v jejich těle, dělá někdy logická, jindy podivná rozhodnutí a vnímá všechno
to dění kolem sebe.

Takhle jsem sám v dětství nepřemýšlel a pokud ano, vůbec si na to nevzpomínám.
Já jsem byl prostě já a nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo nebo mělo být jinak.
Já jsem normálně chodil do školky, do školy, blbnul venku s kamarády a užíval si života.
Ani v dospívání mě otázka identity mého vlastního Já nijak nezaměstnávala.

Když jsem potkal svou pozdější (mojí první) manželku, poprvé jsem se blíže seznámil
s komunitou lidí, kteří si říkali věřící. Bylo to na sklonku osmdesátých let minulého století. Nacházel jsem se v rozpoložení, kdy jsem nebyl zrovna spokojený se svým setrváváním doma se svou matkou a bratrem (rodiče byli rozvedení a otec bydlel jinde) a hledal jsem jakýkoliv způsob jak se osamostatnit a pláchnout někam jinam.

Vše se vyřešilo tím, že jsem musel na vojnu. Sice jsem se tomu snažil vyhnout jak se dalo, ale nepodařilo se mi to. Na vojně mi přišlo jako dobrý nápad oženit se a díky tomu konečně začít vytoužený samostatný život bez otravného vměšování kohokoliv zvenčí. V té době jsem již nějakou dobu navštěvoval nedělní shromáždění nejmenované církve, jejíž členkou byla má manželka a novým členem jsem se ani vlastně nevím jak stal i já. S odstupem času
si uvědomuji, že k tomu došlo proto, že jsem tenkrát neprotestoval a nechal se vtáhnout
do něčeho, co mi zavánělo určitým druhem rebelie a výjimečnosti.

S dalším odstupem času jsem pochopil, že ideologie jakékoliv církve není nic pro mě.
Od malička jsem vnímal, jak moc potřebuji ke svému životu bezbřehou svobodu
a nepřipoutanost. Tenkrát jsem si ji ještě vysvětloval trochu jinak, než ji vnímám dnes.

Boha, jehož jméno bylo tím nejčastějším slovem, které jsem zde slýchával, se mě osobně
v tomto společenství lidí najít nepodařilo. Dnes vím, že to bylo proto, že jsem se jen snažil uniknout z jednoho nefunkčního vzorce a systému někam, kde by vše fungovalo na "lepších" principech, ale ve skutečnosti jsem jen vyměnil bláto za louži, jeden systém za druhý. Stále se domnívám, že jakákoliv církev je jen alternativním volbou pro ty, kterým nevyhovuje mainstreamový systém společnosti.

I díky těmto zkušenostem jsem byl dlouhou dobu na slovo Bůh celkem alergický. Až docela nedávno jsem si uvědomil, že za to nemůže chudák samotné slovo, ale obsah, který s ním mám spojený. Do té doby jsem si ho spojoval s neosobní bytostí, která vyžaduje respekt, poslušnost a neustálé projevy podřízenosti od nedokonalých lidských bytostí. Samosebou, že jsem byl vedle, jak ta jedle.
Dnes mi už slovo Bůh nevadí (klidně nahraďte pro Vás bližším označením). Je pro mě tím, co je obsaženo v každém materiálním i nemateriálním kousíčku všeho, co znám, i toho,
co jsem zatím nepoznal.

Nebudu se zbytečně rozepisovat o dřívějším životě. Každý máme svůj příběh, ten můj nabral zcela jiné obrátky zhruba půl roku po mých padesátých třetích narozeninách, přesněji někdy koncem srpna roku 2021. Žil jsem a pořád žiju se svojí třetí manželkou Miškou, našimi dvěma dětmi (dvě z předešlých manželství již žijí své samostané dospělé životy).

Náš život běžel svým obvyklým tempem, nestalo se nic, co bych považoval za jakkoliv výjimečné. Až do doby, kdy jsem se jednoho rána probudil a krátce poté jsem začal pociťovat zvláštní brnění v hlavě a jakési těžko identifikovatelné "drnčení" v levém uchu.
Z ničeho nic se mi udělalo tak moc nevolno, že jsem ještě v posteli zažil to, čemu se nesprávně říká ztráta vědomí. Nesprávně tvrdím proto, že jsem ve skutečnosti
o vědomí nepřišel, jen jsem ztratil jakoukoliv kontrolu nad svým tělem.

Trvalo to možná jen jednu nebo dvě vteřiny, možná déle, ale nebylo potřeba mě jakkoliv křísit nebo volat záchranku. Po chvíli se mé tělo opět dokázalo hýbat a po pár dalších vteřinách jsem zase "normálně" fungoval. Mišku tato příhoda trochu vyděsila a musím říct, že mě samotného také. Když se mi to stalo poněkolikáté během dvou dnů, dospěl jsem zcela automaticky k závěru, že by bylo možná vhodné sepsat závěť, neboť jsem nabyl dojmu, že se klidně může stát, že se při dalším ataku tohoto podivného stavu již do svého těla prostě nenavrátím. Vážně jsem si myslel, že můžu každou chvíli umřít.

Zvláštní je, že mě to vlastně nijak neděsilo, bral jsem to jako věc, která se prostě může přihodit a tudíž je třeba s ní pracovat. Závětí jsem chtěl zjednodušit vypořádání některých majetkových poměrů, které by se mým náhlým odchodem pro všechny určitě nesmyslně zkomplikovaly.

Závěť jsem nakonec poctivě sepsal a dnes již opět neexistuje, protože jsem jí po nějaké době zase zničil. Drnčení v uších, nevolnost a opouštění těla trvalo po dobu tří dnů. Poté vše zmizelo stejně tajemně, jako se objevilo.

Co však nezmizelo, byl zvláštní pocit, že mám v životě začít s něčím novým.
Vůbec ale nevím, jak se přihodilo, že jsem se najednou začal zajímat o věci, kterým se říká spirituální. Stále častěji jsem seděl u počítače a místo oblíbených hororů, akčních filmů
a detektivek, sjížděl jedno video s touto tematikou za druhým. Osho, Thich Nhat Hanh, Dušek, Sanghuru, Eckhart Tolle, David Hawkins a spousta dalších.

O některých výše jmenovaných jsem do té doby vůbec neslyšel, vlastně o všech kromě Jaroslava Duška, jehož představení čtyři dohody máme s Miškou v patrnosti již delší dobu. Začal jsem meditovat, protože mi přišlo skvělé to, o čem vyprávěli lidé, kteří meditaci
provozovali. Díky ní se prý člověk dokáže dostat do jiného duševního rozpoložení a klidu,
ze kterého Vás nedokáže vytrhnout nic, co se děje kolem Vás.
Chtěl jsem zažít to samé, přesto, že jsem před tím nepociťoval, že bych se někdy nacházel v jakémkoliv neklidu.

Dozvídal jsem se nové a nové úžasné věci a většina z nich mě neskutečně oslovovala
a přitahovala jako neviditelný magnet. Sice jsem nikdy netrpěl žádnými psychickými problémy, ale třeba strach o mou rodinu byl tím, co mě sem tam dokázalo hodně vykolejit
z mého zdánlivého vyladění do pohody. Třeba fakt, když mělo před několika lety starší 
z dětí odjet na školní výlet do zahraničí, byl pro mou psychiku opravdový nápor. Má bujná fantazie se spojila s myslí a dohromady vytvořily konstrukty, které jsem nedokázal ustát
bez projevů těžko skrývané psychické lability. Přesně tohle ego umí. Člověk si ani neuvědomí, jaké nesmysly vymyslelo a on je zcela automaticky považuje za realitu.

Přesně podle tohoto scénáře pak fungujeme den za dnem. Většinou o realitě nevíme vůbec nic, jen se domníváme, že je něco tak a tak a tím pádem pak se svými domněnkami nakládáme jako se skutečností. Začal jsem si uvědomovat, že v tom jedu také. Zvědomit si svou chybu je právě ten nejlepší výchozí bod k tomu, začít se měnit prostřednictvím odbourávání starých, nesmyslných myšlenkových vzorců.

Zhruba po půl roce vstřebávání pro mě velmi zajímavých a podnětných informací, spolu
s meditacemi, které mi většinou zabrali převážnou část dne, postoupilo to, čemu říkám sebepoznávání do bodu, kdy jsem si začínal uvědomovat, že spoustu z věcí, které se mi na začátku mého snažení zdály nedosažitelné, jsem již zaimplementoval dokaždodenního života. Začaly se dít věci, které se nedají popsat a vlastně ani vysvětlit rozumem.

Díky meditacím jsem se stále častěji dokázal přenášet do stavů, které se vymykaly všemu,
co jsem kdy v životě poznal. Seděl jsem nehnutě v místnosti, kolem mě fungoval zbytek rodiny jako obvykle, ale já jsem se nacházel v jiné, neuchopitelné dimenzi. Všechno jsem vnímal a dokonce jsem i dokázal zareagovat, když mě někdo z rodiny přímo oslovil, ale ani tato interakce mě nedokázala vytrhnout ze zvláštního, nepopsatelného klidu celé
bytosti.

Přečetl jsem si, že se jedná o stavy, ve kterých přestává fungovat sekvenční myšlení a díky tomu, že člověk na nic nemyslí, zažívá nepopsatelný klid a blaženost. Po několika dalších měsících se mi podařilo postoupit tam, kde jsem si tyto stavy uměl meditací přivodit stále častěji. Kdo to sám zažil, jistě mi dá za pravdu, že se takový stav dá jen stěží s něčím srovnat a opravdu jej není možné popsat slovy.

Po těchto zkušenostech jsem pocítil silnou touhu zbavit se neustálého toku nechtěných myšlenek napořád. Už jsem uměl pracovat s tím, že jsem myšlenky nechával žít vlastním životem, aniž bych se jimi zbytečně zabýval a ono to vážně obdivuhodně fungovalo. Postupným praktikováním této metody se člověk dokáže vymanit z pasti nesmyslů, kterými se zabýváme v podstatě bez přestání. Najednou si uvědomujete, že už neřešíte takovou hromadu myšlenkových konstruktů, které nikdy nikam nevedou, ale vždy Vám dokonale zamotají hlavu.

Snad poprvé v životě jsem se do něčeho ponořil natolik, že jsem to chtěl získat za každou cenu. Zároveň jsem si moc dobře uvědomoval, že se zrovna taková věc rozhodně nedá vynutit silou vůle nebo nějakou zdánlivou snahou či domnělou "oddaností".
Jasně, že nedá, ale ani mě to prostě nedalo a tak jsem pořád vnitřně volal a toužil.
Dostal jsem jasný vzkaz, ať už toho nechám. 

Uvědomil jsem si, jak hloupě se chovám a proto jsem svého snažení zanechal. Pustil jsem naprosto vše, ať si to dál plyne svým přirozeným tempem, bez jakéhokoliv myšlenkového zasahování.

Meditace, při kterých jsem se dostával do stavů vědomí bez mysli, byly teď už na denním pořádku. Nemusel jsem se nijak zvlášť soustředit, stačilo se v klidu posadit, kontrolovaně uklidnit dech a bylo to. Dříve jsem ještě musel mít zavřené oči, abych se propadl do blaženosti, která nejde popsat. Nyní jsem už mohl nechávat oči otevřené a všeprostupující klid nemizel a já jsem se jakoby vznášel v prostoru a byl samotnou součástí toho úžasného božského klidu, harmonie a dokonalosti. Byl a pořád jsem neskonale vděčný za to,
co prožívám a neustále jsem v duchu děkoval a děkuji Bohu za to, že se v tomto stavu mohu nacházet.

Nedokázal jsem si představit, že existuje větší blaženost, než ta, kterou jsem denně zakoušel a setrvával v ní někdy i několik hodin bez přestávky. Občas mi připadalo, že další level prostě zatím nebyl vymyšlen. Děti i Miška si již dávno přivykly na to, že taťka medituje a je tak trochu mimo. Na začátku mojí proměny jsme měli rodinnou debatu, kde se děti svěřily s obavami, že se od nich svým novým způsobem života tak nějak vzdaluji,
ale postupem času nejspíš nabyly dojmu, že to nebude tak "horké", jak si představovaly
na začátku, protože se ukázalo, že se v podstatě nechovám zase tak moc divně.

Můj svérázný smysl pro humor, kdy se svým vtípkům většinou pobavím jen já sám,
mě naštěstí neopustil, což bylo další potvrzení toho, že se se mnou možná ještě nějakou dobu bude dát s přimhouřenýma očima existovat.

Jednoho krásného červnového dne roku 2022 jsem jako obvykle, když tráva povyrostla, vytáhl z garáže sekačku, nastartoval a za hlasitého doprovodu našeho uštěkaného teriéra jsem začal sekat zahradu. Byl krásný letní den a užíval jsem si sluníčka na bezmračné obloze. Má mysl se zabývala sama sebou, jako obvykle a já jsem tomu nepřetržitému vnitřnímu monologu již navykle nevěnoval pozornost, prostě jsem jen sem tam zavnímal, jak se mi něco honí hlavou.

Když jsem byl asi uprostřed sekání, událo se něco těžko popsatelného. Bez vnější příčiny jsem se zastavil a zůstal nehnutě stát, moje ruka uvolnila páčku a sekačka přestala vrčet. Celou mojí duši zaplavil neuvěřitelně silný příval čehosi, co pro mě zmrazilo
na několik minut čas.
Až po další chvíli jsem si uvědomil, že jsem podobný pocit nikdy
v životě nezažil. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než mi došlo, že fronta myšlenek
v mé hlavě najednou neexistuje. Byl to neuvěřitelně opojný pocit. V jedné vteřině se mi představil celý vesmír, se vším, co k němu náleží.

V tu chvíli jsem věděl, že všechno, co jsem dosud poznal je prostě jinak. Najednou jsem znal odpovědi na otázky, které jsem si ale nikdy před tím nepokládal. Možná to zní jako výpověď pomatence, ale jinými slovy to popsat nedokážu.

Až když na mě z dálky mávala Miška, která odjížděla tuším, že na nákup, jsem se trochu vzpamatoval a uvědomil si, kde jsem a co tady v tuto chvíli vlastně dělám.
Vůbec si nepamatuji, co jsem cítil, když jsem dosekával zbytek zahrady a jak dlouho
to trvalo. Jakoby mi někdo najednou vymazal část toho dne z paměti. Teprve postupně
jsem si uvědomoval, co se mi přihodilo. Stále prožívám pokoru a vděčnost za vše,
co se odehrálo a pořád odehrává v mém životě. Každý den je naplněný nepopsatelnou plností, dokonalostí a všeprostupujícím klidem.

O této příhodě jsem Míše vyprávěl asi až za tři měsíce. Tyto řádky píšu v polovině listopadu 2022, takže je pro mě tento stav pořád čerstvou událostí, která se usazuje sama
v sobě a já v ní. Těžko se popisuje, co od té doby prožívám, vlastně to ani popsat nejde, aspoň já to moc neumím, ale zhruba před týdnem mi Miška pouštěla video, kde Katie Byron (známá autorka bestsellerů, o které jsem do té doby nikdy neslyšel) popisuje svoji vlastní zkušenost s fenoménem, který se nazývá "probuzení". Já jsem jen překvapeně zíral
a pozorně poslouchal svůj vlastní zážitek popisovaný jinou osobou.

Každý den pro mě začíná tím, že se seznamuji s novým světem, který je pokaždé ještě úžasnější, než ten, který si pamatuji z předešlého dne. Čas pro mě v podstatě přestal existovat a neustále se mi představují nové, nepopsatelné skutečnosti.

Najednou naplno prožívám to, co jsem předtím znal jen ze zprostředkovaných informací. Třeba to, že v podobných stavech vědomí, vnímá člověk věci takové jaké jsou, jsem slyšel ve videích duchovních učitelů mockrát, ale ve skutečnosti jsem tuto informaci vnitřně bagatelizoval a nepřikládal jí důležitost, jako některým pro mě "zajímavějším" věcem.

To, že věci jsou jaké jsou, je přece naprosto jasné, takovou hloupost snad ani nemá cenu jakkoliv zdůrazňovat. No jo, jenže on tenhle popis vnímá člověk jinak ve chvíli, kdy "normálně" funguje v doprovodu svého myšlení a k němu přidaných příběhů a naprosto jinak, když příběhy z vaší hlavy prostě zmizí a vy neustále vnímáte jen kouzlo přítomnosti.

Teprve teď jsem začal chápat, jak velkou spoušť dokázalo ego v životě vyrobit. Člověk si to normálně ani neuvědomuje a považuje své zkreslené vnímání za naprosto přirozené.
Občas Vás prostě někdo něčím naštve, třeba Vám něco nepěkného řekne a ve Vás se začne vařit krev a vzdouvat vlna vnitřního nesouhlasu a odporu. Obvykle se snažíme co nejrychleji dostat z takovéto situace tím, že nejdřív vnitřně popřeme realitu tím, že jí malinko poupravíme ve svůj prospěch a potom se obvykle pustíme do protiútoku.

Aby ego vyhrálo a vyšlo z takového souboje vítězně, neváhá použít jakýchkoliv prostředků
k dosažení svého cíle. Proto občas dokážeme být i ke svým nejbližším neuvěřitelně krutí
a bezcitní, natož pak k někomu, koho považujeme za úplně cizího člověka.

Jindy nás vykolejí "nepříznivé" okolnosti nebo situace, do které jsme se dostali (dopravní zácpa, fronta na úřadě, chyba v programu na počítači, kvůli které nestihneme, co jsme stihnout mohli). Málokdy je chyba v nás samotných, spíše ji najdeme někde tam venku, v něčem, za co přece my nemůžeme.

Dokud nepochopíme, že takovéto chování je autonomní přirozeností našeho ega, domníváme se, že jsme to "my", kdo se zachoval tak a tak, protože to přece vyžadoval vývoj dané situace. Pokud k sobě nezačneme být upřímní a nebudeme chtít vidět věci tak, jak se opravdu odehrály, nepohneme se ani o kousek dopředu a zůstaneme uvězněni v sebeklamu, který nám rozum svým dokonalým systémem výmluv a polopravd zdůvodní tak, abychom aspoň na pár chvil nabyli dojmu, že se nám vše podařilo zdárně vyřešit.

Napořád se věci tímto způsobem však vyřešit nedají a proto dříve či později dojde k tomu, že se možná nevědomky, ale zcela jistě ocitneme opět na startovním bodu vedoucím
k problému, který jsme dávno považovali za vyřešený. Naše ego nás vrhá do stále nových problémů, které se snaží vyřešit pokaždé stejně nefunkčními vzorci chování.
Konec takovému fungování můžeme učinit jen tím, že konečně pochopíme, že svou vnitřní svobodu, kterou už nedokáže rozhodit žádný vnější podnět, můžeme získat jen ze svého nitra.

Naše vlastní myšlení je původcem všech problémů, které jsme dříve připisovaly vnějším okolnostem nebo druhým lidem. Nic takového ve skutečnosti neexistuje. Není nikdo ani nic, kdo nebo co by Vás dokázalo jakkoliv rozladit, pokud to sobě neuděláte vy sami. Dostat se k tomuto uvědomění není jednoduché, což dobře znám z vlastní zkušenosti. Pokud se to však podaří, objevíte neohraničenou svobodu, bezpodmínečnou lásku, klid a harmonii.

Teprve až ve chvíli, kdy jsem se začal zajímat o duchovní záležitosti, přiletěla odkudsi
z vnitra i ona zvědavá a dosud neprozkoumaná otázka "Kdo jsem vlastně já?"

Podle vlastního poznání vím, že k odpovědi na tuto otázku se musí každý člověk dopracovat sám, bez jakéhokoliv vměšování zvenčí a to i přesto, že prakticky všechny duchovní nauky míří stejným směrem. Teorie je v tomto případě opravdu něco zcela odlišného, než samotný prožitek při poznávání toho, čemu se říká "Já".

"Já" není tělesná schránka, díky které dokážu existovat v tomto hmotném světě
a není to ani mé myšlení nebo výše popisovaný proud myšlenek, které nikdo z nás nepřivolal a on přesto bez ustání naplňuje naší hlavu čerstvou zásobou nechtěných rad
a postřehů. Od chvíle, kdy jsem začal skutečnosti poznávat bez zasahování myšlení a jeho zkreslených výkladů, vím, že skutečné "Já" přesahuje tyto naučené poznatky o bytí
a postupně vymazává existenci uměle vytvořených kategorií, kterými škatulkujeme vše kolem sebe včetně nás samotných.

"Já" se mi představilo v hluboké meditaci a tento slovy nepopsatelný zážitek proměnil moje, již tak od základů překopané vnímání existence v novou dimenzi, která propojuje vše se vším, čímž vytváří neoddělitelnou jednotu dříve zdánlivě nesouvisejících věcí a nejlepší způsob, jak ji vyjádřit, je vlastně vůbec nemluvit.


Tyto řádky jsem začal psát zcela spontánně po několikaměsíční pauze, kdy jsem nepociťoval potřebu jakkoliv komunikovat s vnějším světem. Najednou přišel impulz, tak jsem zasedl
k počítači a vydatloval těchto několik odstavců. Možná bude pro někoho, kdo se vydává na podobnou cestu zajímavé přečíst si zkušenosti člověka, který o těchto věcech ještě před pár měsíci neměl ani ponětí.

Nevím kdy a jestli vůbec budu pokračovat v dalším popisu zážitků, které mě potkávají. Nechám tomu volný průchod, stejně jako všemu, co se děje kolem. Omlouvám se za chyby, kterých může být dost, protože jsem nikdy nebyl příliš dobrým v češtině, ale nemám potřebu nechat to, co jsem za dva dny sepsal kontrolovat kvůli pravopisným nedokonalostem.

Přeji Vám, ať Vás naplní nekonečný příval lásky,
harmonie, klidu a štěstí!