Kdo je já

Proč jsem se začal zajímat o duchovní témata?

Zcela upřímná odpověď zní – nevím. Ve svých padesáti letech jsem se poprvé opravdu vymanil z naučené a hluboce zakořeněné představy, že z nejrůznějších důvodů bych měl říkat spíše ano, než ne, všude tam, kde to bude jen trochu možné. To „trochu možné“ však v interpretaci naučeného způsobu myšlení znamenalo v podstatě pořád. A tak jsem častěji souhlasil, než bych říkal ne, protože mi to připadalo vhodnější, než dělat „problémy“.

Byl jsem na to zvyklý a proto mi to v podstatě nedělalo žádné velké potíže. Až jednoho dne přišla veliká změna. Veliká pro mé nastavení, okolí možná žádnou velkou změnu ani nezaznamenalo. Bylo to na týdenním výletě do Chorvatska na jachtu. Jednalo se o plavbu mezi ostrovy s programem, který byl jakousi sebepoznávací sondou pod povrch běžného chování. Osm lidí, kteří se nikdy před tím neviděli, přesto zatoužili podstoupit takový experiment. Znal jsem pořadatelku celé akce, takže jsem byl oproti ostatním v lehké výhodě.

Nebudu se rozepisovat o průběhu celé plavby lodi ani samotných duší. Pro mě osobně byl nejdůležitější právě den, kdy došlo k výše popisované události. Moje snad poprvé opravdu jasné „Ne“, opustilo má ústa po chvíli přemlouvání ze strany iniciátorky akce a po delší chvíli přemlouvání mého vnitřního hlasu (mé mysli), který jsem dokázal poprvé poslat do háje. Jednalo se o to, že další sebepoznávací úkol spočíval v tom, že se vylosované dvojice k sobě přiváží za dvoumetrový provázek. Levá ruka jednoho k pravé ruce druhého. Takto vybaveni jsme měli setrvat do doby, než bude ohlášen konec „tortury“. Když bude jeden potřebovat na toaletu, provázek se provlékne hořejškem kolem pantů dveří a ten druhý prostě počká za dveřmi.

Tohle byl v mé představě kupodivu jeden z lehčích momentů, které jsem si hned vybavil, ačkoli rozhodně preferuji pobývání na toaletě beze svědka za dveřmi. Nejhorší představa byla, že budu muset vynechat focení, což byl tehdy jeden z mých velkých koníčků a také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl jít do této bláznivé akce. Vidina zapadajícího slunce v malebných přístavech plných lodiček houpajících se na azurové hladině, se rovnou měnila v úžasné fotky, kterými se budu ještě dlouho doma těšit. Vyhrál jsem vnitřní boj sám se sebou i přes kamarádčino nelítostné líčení toho, jak budou vypadat výčitky, které se jistě dříve nebo později dostaví, protože pochopím, že jsem se rozhodl špatně.

Nedostavilo se nic a já jsem nafotil nádherné snímky, bylo mi úžasně. Dobrý pocit z překonání zakořeněných zábran mě uvnitř nadnášel, po přístavu jsem snad musel létat. Když jsem se nasytil svobody, dobrovolně jsem se připojil ke zbytku posádky a společně jsme se pobavili u skvělé večeře a dobrého vínka. Kamarádka ocenila mou odvahu „vzepřít“ se, prý se to stalo teprve podruhé v desetileté historii pořádání této akce. Byl jsem na sebe hrdý a od té doby pro mě bylo slůvko „Ne“ mnohem snadněji vyslovitelné ve chvílích, kdy jsem pociťoval potřebu jej použít.

Že tato historka vůbec nesouvisí s nějakým duchovnem?

Pro mě ano. Byl to první rozpoznatelnější impulz, značící posun v cestě sebepoznávání, který jsem zaznamenal po dlouhých letech takzvaně „bezproblémového“ fungování. Ano, nikdy předtím jsem vlastně ani neměl pocit, že by bylo něco jinak, než bych chtěl nebo než by mělo být. Byl jsem vždycky usměvavým pohodářem, kterému ostatní často záviděli jeho dobrou náladu. Měl jsem jí totiž pořád. Neměl jsem v nastavení vstávání špatnou nohou. Život byl skvělý i před tím, než jsem poznal i jeho neznámé, tajemné a ještě úžasnější stránky.

Existovala však jedna výjimka, která dokázala sem tam rozčeřit klidnou hladinu mého optimismu a dobré nálady. Strach. Dřív jsem se s ním nepotkal. Objevil se, až když do života vstoupily děti. Najednou se roztahoval v mé hlavě a snažil se mi vnutit představu o tom, že nejsem pánem situací, o kterých jsem nikdy předtím neměl potřebu přemýšlet. Každý rodič nejspíš dobře ví, o čem je řeč. Stačí, aby dítě někam odjelo a je vymalováno. Mysl rodiče se rozjede na plné obrátky a promítá přímo před jeho oči ty nejhrůznější možné sekvence imaginárních tragédií, které se klidně mohou stát. Proč by ne. Stát se to může.

Představ bylo více, než samotných událostí, které je v průběhu let vyvolaly. Poslední v řadě, kdy mě strach ještě pěkně potrápil, byl odjezd syna v deváté třídě základky na týdenní pobyt do zahraničí.

Ani po opakovaných pokusech se mi nedařilo vyřadit z provozu tu nechtěnou a neuvěřitelně otravnou vnitřní promítačku hororů ani poté, co mi již všechny své nejlepší kousky pustila několikrát za sebou. Nakonec jsem to přece jen dokázal a smířil jsem se s tím, že vše dopadne dobře. Dopadlo. Syn se po týdnu vrátil ve zdraví, plný dojmů a úžasných zážitků. Zastyděl jsem se v duchu za to, že jsem ho chtěl v jednu chvíli o tyto zkušenosti svým nesouhlasem k vycestování připravit.

Život opět běžel svým tempem a všechno bylo úžasné a občas ještě úžasnější. S občasnými pocity strachu o děti jsem se už dokázal vyrovnávat mnohem lépe, než před tím. Dnes vím, že se mi však jen podařilo všechny strachy potlačit někam hodně hluboko, odkud nemohly tak snadno vylézt na povrch. Jednou by se jim to však stejně povedlo. Naštěstí jsem je odstranil natrvalo. O tom, až za chvíli.

Někdy v srpnu roku 2021 se stalo něco, co změnilo mé nastavení od základu. Jednoho rána se po probuzení ozvalo v mém levém uchu podivné drnčení. Spolu s ním se objevila náhlá nevolnost a následně jsem na několik vteřin ztratil vládu nad svým tělem. Bylo to krátké, ale velice intenzivní. Až poté, co se vše vrátilo do normálu, jsem si uvědomil, že jsem neztratil vědomí, ale nemohl jsem vůbec nic dělat. Stalo se mi to ten den ještě asi dvakrát nebo třikrát. Tento jev se opakoval tři dny po sobě.

Bez nějaké zbytečné paniky jsem nabyl dojmu, že možná umřu. Kupodivu mě to nijak zvlášť neznepokojilo. Uvědomil jsem si, že tentokrát nemusí jít jen o představu mysli, ale o realitu. Řekl jsem si, že pro všechny případy sepíšu závěť, abych zjednodušil úkony, které by pozůstalým zbytečně komplikovaly život. Čtvrtý den se neznámé ataky už neobjevily. Přestalo mi drnčet v uchu a nevolnost a ztráta kontroly nad tělem zmizely spolu s ním.

Co se však nově objevilo, byl zvláštní pocit, že mám začít fungovat jinak, než doteď. Nevím, jak se stalo, že jsem se začal naplno zajímat o věci, kterým jsem dříve nepřikládal nejmenší důležitost. Začal jsem na internetu vyhledávat videa s duchovní tematikou a sjížděl jsem jednu přednášku za druhou. Besedy, debatní kroužky, dharmy duchovních učitelů. Osho, Tchich Nhat Hanh, Eckhart Tolle, David Hawkins a další.

Začal jsem s meditací a po prvotních neúspěších, kdy jsem se nedokázal soustředit déle, než dvě, tři minuty, se mi to velice zalíbilo. Stavy, které jsem po nějaké době zažíval se nedají popsat slovy. Pocítil jsem touhu zažívat je i poté, co s meditací skončím. Nedařilo se mi to, protože myšlenky dotíraly a nedaly se žádným způsobem uklidnit. Zkoušel jsem mnoho metod. Nezabíralo to. Přestal jsem to řešit. Nechal jsem věci plynout a vzdal jsem jakýkoliv boj.

Jednoho krásného červnového dne roku 2022

jsem jako obvykle, když tráva povyrostla, vytáhl z garáže sekačku, nastartoval
a za hlasitého doprovodu našeho uštěkaného teriéra jsem začal sekat zahradu. Užíval jsem si sluníčka na bezmračné obloze. má mysl se zabývala sama sebou, jako obvykle a já jsem
jí nevěnoval pozornost. Občas jsem jen  zavnímal, jak se mi něco honí hlavou.

Když jsem byl asi uprostřed sekání, událo se něco těžko popsatelného. Bez vnější příčiny jsem se zastavil a zůstal nehnutě stát, moje ruka uvolnila páčku a sekačka přestala vrčet.

Celou duši zaplavil neuvěřitelně silný příval

čehosi, co pro mě zmrazilo na nějakou dobu čas. Až po další chvíli jsem si uvědomil,
že jsem podobný pocit nikdy předtím nezažil. Zbláznil jsem se, zdá se mi to nebo je to fakt? Fronta myšlenek v mé hlavě najednou neexistuje. Bez přehánění. V tom záblesku z čistého nebe se mi představil celý vesmír, se vším, co k němu náleží.

V tu chvíli jsem věděl, že všechno, co jsem dosud poznal, je prostě jinak. Najednou jsem znal odpovědi na otázky, které jsem si ale nikdy před tím nepokládal. Zní to zmateně? Na tom nezáleží.

Až když na mě z dálky mávala Miška (označení manželka se mi nelíbí), která odjížděla na nákup, jsem se trochu vzpamatoval a uvědomil si, kde jsem a co tady v tuto chvíli vlastně dělám. Vůbec si nepamatuji, co jsem cítil, když jsem dosekával zbytek zahrady a jak dlouho to trvalo. Jakoby mi někdo najednou vymazal část toho dne z paměti.

O této příhodě jsem Mišce vyprávěl asi až za tři měsíce. Těžko se popisuje, co jsem od té doby prožíval, svět kolem vypadal najednou jinak. Po nějaké době mi Miška pouštěla video, kde známá spisovatelka Katie Byron popisuje svoji vlastní zkušenost s fenoménem, který se nazývá

"probuzení".

Překvapeně jsem zíral a pozorně poslouchal svůj vlastní zážitek popisovaný jinou osobou. Bylo to daleko srozumitelnější a popisnější, než zmatené pokusy o vylíčení toho, co se mi přihodilo na zahradě. Od té doby se začalo měnit naprosto vše. Realita, kterou jsem znal do té chvíle, přestala existovat, protože naprosto nedávala smysl. Místo ní se objevila nová, ve které se začaly věci dít bez mého přičinění a zmizela potřeba jakkoliv třídit a komentovat události.

Až o dalších pět měsíců později se mě Miška ptala, jestli v mém novém fungování nejsou v mé hlavě už vůbec žádné myšlenky. (Zajímavé je, že jsem na tuto otázku odpovídal
o den dříve, kdy se mi její dotaz vynořil těsně před spaním, ale usínal jsem sám - Miška ještě cosi studovala na počítači v jiné místnosti. Normálně jsem na to zapomněl a vše se mi vybavilo, až když jsme tuto debatu následujícího dne ukončili. Když jsme si šli oba "po svém", najednou se mi znovu vynořila celá situace z předešlého dne.) Miška říkala, že ať se snaží sebevíc, nedaří se jí dostat do stavu, kde by se žádná myšlenka neobjevila. Snažil jsem se vysvětlit, že tohle ve skutečnosti nikdy nenastane. Je potřeba mysl překročit - ne se jí snažit násilně potlačovat nebo vyhnat. 

Říkal jsem, ať si představí svou hlavu jako velký rybník, s pevnými hrázemi po všech stranách. Voda, která do rybníku přitéká někdy menším, jindy silnějším proudem představuje tok myšlenek. Myšlenky se hromadí v našich hlavách, stejně jako voda v rybníce. Když je rybník naplněn, začne voda pomalu přetékat v místě, kde je stavidlo. Občas ho dokonce i sami nadzvedneme. Tohle se nám běžně v stává - když už je v hlavě narváno k prasknutí, chtě nechtě musíme něco pustit. Na chvíli se nám tím sice uleví, ale po nějaké době stavidlo opět vrátíme do původní pozice, protože se bojíme, že nám úbytek vody způsobí potíže.