Proč máme strach?

Souhlasím s tvrzením Dr. Davida R. Hawkinse, který uvádí že všechny strachy mají svůj původ v základním lidském strachu ze smrti. Toto tvrzení je možné si ověřit, pokud se budeme opakovaně dotazovat "A co pak?". Tímto způsobem pokaždé dospějeme k témuž výsledku, na jehož konci nás čeká domnělá smrt. Příklad: Bojíte se, že přijdete
o zaměstnání. Položte si otázku: A co pak? Po odpovědi se znovu zeptejte a takto pokračujte až do konce. Je to zajímavé, zkuste si to.

Nebudu zde tvrdit, že je jednoduché zbavit se rovnou strachu z toho, čemu říkáme smrt. Není, zvláště ne do té doby, než se dostanete do bodu, kdy se vám představí vaše "Já",
s nímž se odhalí podstata celé existence i role lidské bytosti v tomto hmotném světě.

Lidé, kteří se po zážitku toho, čemu se říká klinická smrt, shodují na tom, že pozorovali své nehybné tělo a veškeré úkony spojené s jeho oživováním, jakoby se vznášeli kdesi nad celým děním a sledovali, co se s jejich tělem děje. Pokud nebyli v těle a tudíž nemohli jakkoliv ovládat smysly, jakou schopností vše sledovali a později dokázali celou situaci dopodrobna vylíčit. Sám jsem prožil několikrát podobnou zkušenost, která však trvala pokaždé jen několik vteřin. 

Bývalá učitelka mateřské školy Jana Štrausová sepsala v knize "Děti nového věku" výpovědi předškoláků, které popisují zážitky související s minulými životy těchto dětí. Děti v nich vyprávějí, jak jejich duše pozorovaly rodiny, do kterých se později narodí, některým dětem se vybavily konkrétní situace, kdy již nebyly dětmi, ale dospělými. Za pár měsíců už se dětem tyto vzpomínky vytratily nebo byly uměle potlačeny jejich rodiči, kteří je považovali jen za výplody dětské fantazie.

V dnešní době existuje spousta vědních oborů zabývajících se výzkumy téměř všeho,
na co si vzpomenete. Tajemství spojená s existencí duše, minulých životů, ale hlavně vědomí samotného, naše moderní věda překvapivě opomíjí. Nabízí se otázka, zda tohle opomenutí není čistě záměrné. Jak by asi nové paradigma, zahrnující poznatky o tom, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje, zahýbalo vším, z čeho mají lidé žijící v zajetí současného paradigmatu strach. 

Dokud se budou lidé stále identifikovat s jakoukoliv formou, automaticky budou vnímat smrt jako definitivní tečku za celým životem. Takto se pochopitelně mnohem snáze podléhá strachu z tohoto "nevyhnutelného" konce. Přitom je samotný strach ve skutečnosti mnohdy pravou příčinou konce tělesného bytí. Dnes už všichni vědí a lékaři překvapivě neoponují,
že opakovaný, či dlouhotrvající stres (což není ve své podstatě nic jiného, než strach), přispívá ke vzniku závažných nemocí.

Moderní lékařská věda "naštěstí" dokáže obávaný konec co nejvíce oddálit, takže si můžeme života užívat nesrovnatelně déle, než to bylo umožněno generacím našich předků. Máme spoustu dokonalých léků, léčebných metod a přístrojů, které nás udrží při "životě" co nejdéle. Vůbec nám nedochází, že to, co se uměle a za každou cenu snažíme udržovat je jen tělesná schránka, díky které sice můžeme fungovat v hmotném světě, přitom však ona samotná není zdrojem života. Je to stejné, jako bychom se domnívali, že s rozbitým televizorem umře i signál a samotné vysílání, které byl schopen přijímat.

Smrtelnou bytost je pochopitelně také mnohem snažší ovládat nejrůznějšími nařízeními, pravidly a dogmaty. Zkuste vyvíjet jakýkoliv nátlak na někoho, kdo se smrti nebojí.

Když se Vám odhalí vaše "Já", pochopíte, že je věčné, není podřízeno zákonům hmotného světa a tudíž prostě nemůže umřít. 

K tomuto poznání musí každý dospět sám a podle vlastní zkušenosti vím, že takové poznání nenastane dřív, než je člověk schopen jej srozumitelně pochopit. Pokud se však naučíte pracovat se svými strachy vědomým způsobem, určitě hodně odlehčíte své hlavě a poznáte, že jste si mohli již dávno ušetřit spoustu trápení. Strach je jen iluzí, mentálním konstruktem, který vždy nafukuje věc nebo událost, která je s ním spojená, do nesmyslných rozměrů. Známe to všichni, většina z nás má kupříkladu strach ze zubaře, ale málokdy nás u něj ve skutečnosti čeká zákrok, který by vůbec stál za zmínku.

Vzpomínám si na svůj nejranější pocit strachu,

kdy jsem od rodičů zaslechl, že jednou prostě musí umřít každý. Už si nepamatuji v jakém to bylo kontextu, ale vím, že to se mnou tenkrát hodně otřáslo. Jednak proto, že mi okamžitě problesklo hlavou uvědomění toho, že pokud musí umřít každý, týká se tato skutečnost nejenom mých rodičů, ale nakonec i mě samotného. Nevím, která z variant mi tenkrát připadala hrůzostrašnější, ale vzpomínám si, jak matka strach z mé vlastní smrtelnosti rozptylovala ujištěním, že to bude v mém případě opravdu za hodně dlouhou dobu, kdy už budu dávno dospělý a tyto věci začnu vnímat jinak, než je vnímám teď.
Myslím, že mě to tenkrát moc neuklidnilo.

Možná toto neodhalené trauma způsobilo mé pozdější jednání. V mládí jsem se zbytečně nevystavoval situacím, které by mě dostaly do akutního pocitu strachu. Nejezdil jsem na motorce, neprovozoval jsem nebezpečné sporty, nezkoušel jsem drogy a alkohol jsem konzumoval jen výjimečně a celkem zodpovědně. 

Dělám si legraci, žádné trauma z dětství se u mě nekonalo. Na motorce jsem ve skutečnosti nejezdil proto, že mí rodiče nevlastnili auto ani motorku a tudíž jsem nemohl propadnout chuti dálek opředenou vůní nafty nebo benzínu. Nebezpečné sporty jsem neprovozoval proto, že jsem se sportům vyhýbal obecně. Třeba ty kolektivní pro mě byly doslova noční můrou. Drogám jsem propadnout nestačil, protože v naší partě frčelo jen ředidlo a jakýsi kapalný zmrazovač poraněných kloubů a obojí mi smrdělo tak, že se mi zvedal žaludek
už jen při pohledu na zavřené plechovky.

Dalo by se říct, že k nějakému opravdovějšímu strachu vlastně nikdy ani nebyla příležitost.
Tohle se změnilo, až ve chvíli, kdy jsem měl vlastní rodinu a děti. Najednou se téma strachu ze smrti vynořilo v plné parádě. Samozřejmě, že se týkalo dětí. Nebylo potřeba si hned představovat to nejhorší, docela stačilo, když mi hlavou proběhla myšlenka na nějaké zranění. Tyto myšlenky okamžitě vyvolaly vnitřní rozladění, které se mi dařilo jen velice těžce odbourávat. Jednalo se spíše o snahu strachy potlačovat a uzavírat je kamsi hluboko do komnaty s několika pevnými zámky, odkud se jen tak snadno nedostanou zpět do mé mysli. Samozřejmě, že to vůbec nefungovalo a při sebemenší příležitosti se strach zázračně vysvobodil a předvedl v plné parádě.

Až teprve kolem svých padesátin jsem se poprvé já sám dokázal účinněji vymanit z vězení tvořeném strachem o své děti. Syn odjížděl ve čtrnácti na týden do zahraničí a já jsem se
z toho poprvé nedostal do svého obvyklého myšlenkového guláše. Tohle byl opravdu veliký posun. Vlastně ani nevím, jak jsem se k němu dopracoval, nejspíš jsem své fantasmagorické představy potlačoval s takovou urputností, až se mi je podařilo unavit. Ba ne, spíše to způsobil fakt, že už jsem se dál odmítl vnitřně týrat. Prostě jsem všechno pustil a smířil se s tím, že se věci stanou tak, jak se mají stát, což pro mě tenkrát ještě samozřejmě znamenalo, že musí dopadnout takzvaně dobře.

Znatelně se mi ulevilo a od té doby jsem se už o děti tolik nebál. Až nyní si uvědomuji,
že to bylo způsobeno tím, že jsem prostě přestal poslouchat "hlasy" v hlavě. Přesně takhle to totiž funguje. Všechny strachy si způsobujeme nevědomě sami tím, že začneme naslouchat myšlenkám, které občas dokáží vymyslet neuvěřitelné scénáře. Nejhorší trápení nám totiž nezpůsobují samotné události, ale všechna ta pálivá omáčka uvařená z nesmyslů, která se rozlévá po celé naší hlavě a sama nás nutí k tomu, abychom stále znovu ochutnávali, jestli už je dostatečně ostrá.

Jede to pořád dokola, stejně jako v případě zubaře. Dítě si kupříkladu zlomí nohu. Tahle skutečnost nemusí být sama o sobě žádnou tragédií, pokud k tomu nepřidáme obavy o to, jestli mu ta zlomenina dobře sroste, zda s tou končetinou bude hýbat stejně dobře jako předtím nebo jestli se do ní někde náhodou nepěkně neuhodí a tak dále. Může přece srůst špatně, chudáček nebude moct s rukou hýbat, vypadne mu z ní hrnek z čajem, protože ztratí cit. Ostatní se mu určitě začnou posmívat, protože děti dokáží být neuvěřitelně kruté. Už nikdy si nezahraje tenis a mnohem hůře bude hledat vhodného partnera pro život, protože... Fantazii a proudu myšlenek se prostě jen tak poručit nedá.

Jenže ono se ve skutečnosti poručit dá, ale chce to dostatek uvědomění a vůle ke změně myšlení. Prvním krokem je to, že se přestanete ztotožňovat s emocemi a s myslí v podobě, jakou jste jí dosud znali.

Emoce spolu s tokem nechtěných myšlenek, které se vám honí hlavou, se ve skutečnosti ovládat nedají. Tihle dva kamarádi si vždycky budou dělat, co chtějí, ať se budete snažit sebevíc. Čím větší urputností se vyzbrojíte, tím větší frustraci z neúspěchu budete zažívat.

Jak tedy na to, abyste byli ve svém snažení úspěšní?

Musíte své myšlení překročit!

Co to znamená? Pokud se vám nepřihodí to, co se přihodilo mně, kdy vám rovnou zhruba osmdesát procent nechtěných myšlenek odfrčí z vaší hlavy jako po mávnutí kouzelným proutkem, nezbývá nic jiného, než jim tak trochu pomoct. Nebojte se, násilí nebude potřeba. Netrapte se výčitkami, že jim budete dělat nějaké příkoří a raději si vzpomeňte
na to, jak dosud zacházely ony s vámi.

Pokud to se změnou myslíte opravdu vážně, musíte se připravit na to, že všechny začátky bývají těžké. Těžké budou, to mohu potvrdit vlastní zkušeností. Pokud se nevzdáte při prvním klopýtnutí, odměna bude větší, než jste si kdy dokázali představit.

Začněte s meditací.

Prvním předpokladem k tomu, abyste dokázali myšlení překročit, je schopnost umět rozeznávat, kdy se ozývají nahodilé myšlenky a kdy se k vám pokouší promlouvat hlas, který patří vašemu srdci, vaší duši. Na rozdíl od rozumu mluví tichounce, spíše šeptá, takže je potřeba být v klidu, abyste ho vůbec zaznamenali. Později své vnímání vycvičíte natolik, že ho už nikdy nepřeslechnete, ale pro začátek k němu musíte být pozorní a nesmíte moc dovolovat mysli, aby mu skákala do řeči.

Tyto stránky vznikají se záměrem snažit se pomoci všem, kdo hledají.
Nemám však žádný předem připravený scénář, podle kterého se chystám cokoliv doplňovat, proto nevím, kdy přibude něco dalšího. Do té doby vám

Přeji hodně lásky a harmonie!