Co je to tragédie?

Každý by zřejmě uměl najít spoustu významů tohoto slova. Většinou jsme jím zvyklí označovat událost, která s námi hluboce otřásla. Platí jakási nepsaná obecnější pravidla, která vymezují události, které se ve většinové společnosti za tragédii považují. V takových případech se ke slovu tragédie přidávají navíc přídavná jména, jako například rodinná nebo dokonce celospolečenská. Pro někoho ale může být tragédií třeba to, že se mu rozbilo auto, přišel o dobře placenou práci nebo se s ním rozešel partner, jiní lidé tragédií označí týden na dovolené u moře, protože celou dobu jenom pršelo.

Zajímavé by bylo, zúčastnit se debaty, ve které by různí lidé vysvětlovali, co se pro ně samotné skrývá pod pojmem tragédie. Docela dobře si dokážu představit tu melu, která by se strhla poté, co by někdo označil za tragédii něco, co by jinému člověku připadalo
v porovnání s jeho opravdovou tragédií za bezvýznamnou banalitu.

Paradoxem je, že samotná mysl nás naučila tomu, že moc nemáme přemýšlet nad tím,
co nám předkládá. Nabídnutá myšlenka je v dokonalém souladu s předpokládaným způsobem, jakým na danou skutečnost obvykle reagujeme. O čem je řeč?

Zkuste si představit rodinu, ve které dojde k úmrtí jednoho z jejích členů. Pokud se bude jednat o malé dítě, mladistvého nebo osobu středního věku, budeme mít tendenci označit takovou událost za tragédii. Pokud v rodině umře osmdesátiletý děda, tak už nejspíš toto označení nepoužijeme. Proč? V obou případech se přece stalo to samé a nezáleží
ani na tom, za jakých okolností k tomu došlo.

Probírali jsme toto téma s Miškou a u výše popsaného příkladu poznamenala, že v případě úmrtí starého člověka se nejedná o žádnou tragédii, protože si už odžil celý život, ale dítě nebo mladý člověk měl většinu života ještě před sebou. Snažil jsem se vysvětlit, že dítě
i děda si také odžili celý život v těle a odlišný výklad rozdělující jeden a druhý život
je jen zkreslenou interpretací naší mysli. Žádný můj nebo váš život ve skutečnosti neexistuje. Život není váš,

to vy jste životem.

Že to nedává smysl? Dobrá, co tento příklad: Učitelka volá na děti na chodbě: "Válí se tady něčí život! Čí to je? Jé, ten je můj, paní učitelko, hned si ho vezmu".

Nemůžeme být na jedné straně my a na druhé náš život, tohle je prostě jen popletená interpretace. Navíc jsme vy i já jedním a tím samým životem. Ano, každý sice vypadáme jinak, máme rozdílné barvy kůže, dostali jsme darem rozdílné schopnosti a máme jiné touhy, ale naše podstata a náš původ vychází ze stejného zdroje. Na jednom poli se jednou urodí kukuřice, podruhé třeba obilí, stejná půda dodá vše potřebné jak okurkám, tak rajčatům nebo jahodám.

Celá příroda je manifestací jednoho zdroje života. Naučili nás myslet si, že jako lidské bytosti stojíme nad všemi ostatními bytostmi na této planetě. Určitě máme výhodu
v rozvinuté schopnosti myšlení, která nás odlišuje od většiny živočišných druhů,
ale neznamená to, že jsme jim jakkoliv nadřazeni. Bodlák nebo včela je stejným projevem života jako lidská bytost a pro zdroj života neexistuje rozdíl mezi jakýmikoliv kategoriemi.

Rozdíly jsme vymysleli my lidé, protože pomáhají balamutit hlas naší duše, který by mohl namítat, že v tom a tom případě něco tak úplně nehraje. Proto klidně ve velkém zabíjíme různá zvířata kvůli potěšení z chuti masa, kterou falešně označujeme za potřebu, ale když se dozvíme, že v jiné kultuře se považuje za "normální" konzumovat jako potravu psy nebo kočky, označíme takové chování za barbarství.

Oslavujeme jako hrdiny vojáky, kteří zabíjejí jiné lidi, protože je označujeme za nepřátele. Nepřítel se může velice rychle vyklubat i z vašeho souseda z vedlejšího státu, stačí, že se změnila politická situace. Bráníme hranice státu proti vetřelcům odjinud, ale nezamýšlíme se nad tím, zda by nebylo daleko vědomější jakékoliv hranice nevytvářet. Ego prostě dokáže v náš prospěch omluvit jakékoliv, i to nejhroznější jednání. Vědomí, že se dopouštíme něčeho, čím doslova bojujeme proti životu, je pořád přítomné, ale díky egu jeho varování nevnímáme.

Vraťme se k tomu, čemu jsme zvyklí říkat tragédie. Ani v jednom z výše uvedených případů ukončení tělesného bytí ve skutečnosti k žádné tragédii nedošlo, i když si umím vybavit, jak bych ještě nedávno proti takovému tvrzení ostře protestoval. Naše ego je totiž přesvědčeno o tom, že ono je pravým původcem života a tudíž má právo na to, jak bude kterou událost interpretovat. To, že jsem uvedl, že se o žádnou tragédii nejedné, úzce souvisí s poznáním toho, že

všechno je takové, jaké je.

Jak jsem již psal na stránce "KDO JSEM JÁ", i mě toto tvrzení dříve zavánělo zbytečně zdůrazňovanou samozřejmostí, ale to jsem ještě zdaleka netušil, jaký je skutečný význam 
a hlavně dopad takového vyjádření. Když člověk konečně pochopí, že mysl rozhodně není naším spojencem, pokud ji nedokážeme správně používat, může začít postupnými krůčky její nadvládu oslabovat, až jednoho dne zjistí, že už není závislý na jejích výkladech událostí.

Některým lidem (jejich egu) se přímo příčí představa toho, že by měli připustit, že oni sami nejsou těmi, kdo rozhodují o životě. Nikdo z nás však život nevytvořil a nikdo z nás nemůže vědět, jak se bude vyvíjet dál. Nevíme, jak a kdy naše bytí v těle dospěje ke svému konci. Samozřejmě, že pokud se rozhodneme sami ukončit své setrvávání v hmotném světě, máme v takovém případě naprostou svobodu, i když je spousta případů, kdy lidé jako zázrakem přežili své sebevražedné pokusy. Možná se v těch případech jednalo o pouhé náhody, dost možná však existence usoudila, že ještě nenadešel ten správný čas pro posun dále.

Vůbec netušíme, proč někteří lidé umírají v pokročilém věku, ačkoliv své tělo nijak nešetřili a jiní odejdou dříve, než dospějí. Občas se stane, že i silní kuřáci nebo ti, kteří bujně holdovali alkoholu, přežijí spokojeně osm nebo i více desítek života, jindy náhle skoná, zdravím překypující teenager. Jedná se o náhody nebo se za takovými případy skrývá nám neodhalený záměr? A co třeba tajemné případy samovznícení, nebo syndrom náhlých úmrtí kojenců? Ani jeden z příkladů se zatím věrohodně nepodařilo objasnit.

Naše tělo je velkým zázrakem, kde všechno funguje s úžasnou dokonalostí. Tělo samo ví, jak zastavit krvácení, kdy a jak vytvářet nové buňky, řekne nám, kdy je potřeba jít spát, aby mohlo dojít k regeneraci všech potřebných orgánů, samo řídí bezpočet operací,
které si kolikrát vůbec neuvědomujeme, protože je považujeme za samozřejmost. Stejně dokonale funguje i vše ostatní na tomto světě, všechny živé bytosti, celá živá i "neživá" příroda. Jak je možné, že by zrovna to, jak a kdy který člověk opustí tělesnou schránku, byla jen pouhá náhoda? Proč by zrovna v této oblasti mělo jít o výjimku z jinak dokonalého fungování celého vesmíru?

Pořád se potřebujeme ujišťovat o tom, že je něco tak, či tak a snažíme se alespoň předvídat směr, jakým se budou věci vyvíjet. Ego se tím ve skutečnosti snaží najít jakoukoliv jistotu, protože nedokáže pracovat s nepředvídatelným vývojem. Proto je pro většinu lidí tak těžké, nechat věci plynout svým tempem a nezasahovat do jejich chodu tam, kde to není potřeba.

Ať už pracujeme s jakýmkoliv pohledem na lidské bytí v těle, měli bychom si uvědomit,
co se v případě tělesné smrti doopravdy stane. Pokud budu uvažovat jako ateista, který nevěří v to, že smrtí těla nic nekončí, protože naše tělo je tvořeno jen změtí nejrůznějších chemických sloučenin, nemusí mě vlastně vůbec nic trápit. Ve chvíli, kdy člověk umře, pro něj prostě všechno skončilo. Jakákoliv radost, jakékoliv trápení. Když je to tak, proč bych měl označovat takovou událost za tragédii.

Toho, kdo odešel se to přece už netýká.

Právě teď přicházíme do bodu, který většině lidí uniká nebo se jen nechtějí smířit s tím,
jaká je realita. Ať už si to upřímně přiznáme nebo ne, jakákoliv domnělá tragédie se týká jen lidí, kteří zůstávají v hmotném světě, neboli takzvaných pozůstalých. Ten, kdo odešel, se už přece žádnými tragédiemi pozemského světa zabývat nemusí. Tady nejde o žádný černý humor, ale o zcela logickou posloupnost v myšlení ateisty.

Naše ego se prostě tak jako pokaždé vyžívá ve vykonstruovaných dramatech a díky nim nás neustále staví do pozice oběti. Ve skutečnosti vůbec nelitujeme a nesoucítíme s tím, kdo odešel, protože k takové lítosti není z výše uvedených důvodů žádné opodstatnění.
Čistě egoisticky litujeme sami sebe a přímo se vyžíváme ve falešných pocitech utrpení. Role oběti nás až téměř masochisticky baví, přičemž nám dodává, zároveň však i ubírá energii.
Měl jsem to nastavené stejně a chápu, že není jednoduché takové vnímání překročit.

Zvláštní je, že i ateisté velice často přejí zemřelým nebo dokonce jejich duším věčný klid.
V jejich případě to moc smyslu nedává, ale nevadí, ono nedává smysl téměř nic z toho,
na co jsme v našem paradigmatu zvyklí. Paradigma, ve kterém žijeme, není opět vytvářeno nikým menším, než je naše ego.

Když ho začnete pečlivěji pozorovat třeba v meditacích, zjistíte, jak moc se přímo vyžívá
v negativní energii. Nabíjí se z ní a neustále posiluje, negativní energii potřebuje ke svému fungování. Proto většinu lidí přitahují zprávy plné násilí, nespravedlnosti a nejrůznějšího příkoří. Když už se to neděje v realitě, stačí sáhnout po nějakém výživném hororu nebo akčním filmu, kterých je na výběr vždy dostatek. Lidé milují skandály, výjimečné události
a hlavně drby všeho druhu. Samozřejmě, že existuje spousta výjimek, ale mainstream je už dokonale navyklý na své pravidelné dávky negativity v jakékoliv formě.

Tato energie pak prostupuje celým prostorem, ve kterém se pohybujeme. Zvykli jsme si být ostražití za všech okolností, nebezpečí se totiž může vynořit odkudkoliv. Málokdo je zvyklý přistupovat k neznámým lidem bez naučených předsudků. Spíše dopředu podezíráme, než důvěřujeme. Posloucháme raději mysl, než vědomí. V takovémto nastavení je automatické, že považujeme spoustu věcí za tragédii. Nejsme totiž vůbec zvyklí nad skutečnou podstatou věcí vědomě přemýšlet a raději rovnou nafasujeme již hotový "polotovar". 

Tak to přece je, to snad ví každý!

Tahle věta je mantrou těch, kdo neradi přebírají odpovědnost za to, že by mohli být samotnými tvůrci, spíše než jen pouhými konzumenty. Ve skutečnosti máme svobodu v tom, jestli chceme pokračovat ve špatně nastavených vzorcích nebo si je začneme přetvářet
k vlastnímu prospěchu. To, že považujeme určité věci za tragédie je jen špatně nastavený vzorec vnímání a ano, většinou právě proto alibisticky odkazujeme na jasnou samozřejmost takového výkladu, protože jej podporují všichni "normální " lidé kolem nás.

Pokud pokorně uznáme, že toho ve skutečnosti víme o životě velmi málo, můžeme se stát nezávislými pozorovateli, aniž bychom nevědomě hodnotili, zda byla proběhlá událost dobrá nebo špatná. Ten, komu se podaří postoupit ještě o kousek dále, nakonec dospěje
k uvědomění, že i osoba, která vykonávala funkci onoho pozorovatele, nakonec zmizela
a zůstalo jen čisté, ničím nezatížené vědomí. Zjistíte, že vaše tělesná schránka, vybavená smysly, emocemi a myšlením slouží dokonale právě k tomu, abyste se na své pravé "Já" dokázali naladit. Tady začíná

nekonečná a ničím neohraničená

svoboda, mír a blaženost.