Horní Halže

Do Horní Halže jsem se vypravil vlastně tak trochu náhodou. Věděl jsem, že budu muset odvést dítě na přijímací zkoušky na střední školu, která jako na potvoru sídlí až v Žatci
a tak jsem hledal, jestli v okolí není nějaká lokalita, kam bych se mohl mrknout během zhruba čtyřhodinové pauzy. Napadlo mě, že mrknu na nějakou aragonitovou lokalitu, kterých je v dojezdu několik, ale pak jsem si vzpomněl právě na Halži. Nikdy jsem tam nebyl, ale pořád jsem narážel na fotky krásných bleskových achátů, pěkných drúziček ametystů a jiných křemenných hmot.

Ke konečnému rozhodnutí mě vyburcovalo i to, jak se ve všech skupinách na netu propíralo, že prý už se vlastně na žádné z "Halží" nedá nic najít. Všechno je vybrané
a jezdit tam rozhodně nemá smysl. Ok, možná to tak je, ale raději se o těchto věcech přesvědčuji na vlastní oči. Potomka jsem zanechal jeho osudu před školou v Žatci
a vyrazil jsem směl Halže. Nádherná cesta, byl jsem rád, že jsem se rozhodl pro tuhle variantu. Říkal jsem si, že i pokud nic nenajdu, tak budu spokojený, protože jsem poznal nový a opravdu nádherný kus naší malé země.

Cestou jsem potkal několik sympatických, ale dávno zavřených restaurací. V Horní Halži jsem netušil, na kterou ze zdejších lokalit se mám vlastně vydat. Nakonec jsem se rozhodl pro "ametystovou", protože mi podle mapy připadala nejsnadněji objevitelná. Auto jsem zaparkoval na okraji lesní cesty a vydal jsem se přes pařezy kamsi do neznáma. Bloudil jsem podmáčenou pasekou a odhadoval směr, kde by se "ametystová" mohla podle mapy nacházet. Poi chvíli jsem se zaradoval, protože jsem se dostal do lesa plného menších i větších pinek, ale hlavně rozkopaných hromad.

Párkrát jsem hrábl do hlíny a občas se zaleskl nějaký úlomek krystalu ametystu.
Tak ono to zas tak bídné nebude, chlácholil jsem se v duchu a pokračoval s prohlídkou okolí. Došel jsem až k malému potůčku. Našel jsem v něm pěkný kousek achátu
z dutinkou vyplněnou kulovitými agregáty chalcedonu a krystalky křemene.
Kousek od potůčku byly čerstvé známky výkopových prací sběratelů, kteří se nenamáhali po sobě jakkoliv uklidit. Bylo po dešti, tak byla hlína pořádně mazlavá. Zkusil jsem chvíli kopat na místě, kde byla velká hromada. Nic moc, jen šutry, na kterých nebylo ani památky po sebemenší dutince. 

Přesunul jsem se k haldě velkých balvanů navršených do tvaru mohyly. Na některých byly fialové žíly, tak jsem začal palicí zkoušet, jestli se něco neskrývá také uvnitř. Jupí!
První dutina velikosti dvou pěstí vyplněná pěknými krystaly křemene se stopami
po hematitových "kuličkách". Nadšeně jsem rozbíjel jeden balvan za druhým a po pár minutách vysilujícího běsnění jsem měl několik pěkných vzorků. Dokonce i vytoužené ametysty. Sice byly potažené železitými oxidy, a občas zalité ztvrdlým jílem, ale říkal jsem si, že to z nich doma snad dostanu.

Zbývala ještě asi hoďka času, tak jsem se přesunul zpět do hloubi lesa. Objevil jsem
asi dvoumetrovou díru, která vedla až pod kořeny vzrostlého smrku. Tady si dal někdo opravdu záležet. Když už tam ta díra byla, nedalo mi to, abych se nekoukl, co je uvnitř. Pech by byl, kdyby mě tam zrovna načapal nějaký hajný. Vysvětlujte s krumpáčem
a s lopatou, že to vážně není vaše práce. Ale co, tak to prostě risknu. Už když jsem
se soukal do ne moc širokého dobývacího prostoru, tak jsem nacházel úlomky sytě fialových ametystů. Popadla mě skutečná hledačská euforie. Půda byla písčitá, takže
by nebylo nijak složité prohrabat se dál, jenže ta díra byla tak zatraceně těsná, že se to nakonec ukázalo jako neskutečná facha. Podařilo se mi odhrabat kus horniny a ve světle čelovky se mi leskly krásné krystaly. Nemohl jsem se k nim dostat a rozšířit si pracovní prostor bylo také nemožné, protože byly všude kolem silné kořeny stromů.

Párkrát jsem doslova naslepo zapáčil kladívkem v místech, kde jsem špičkami prstů nahmátl něco, co by mohly být krystaly. Po chvíli se mi zázrakem podařilo vyviklat kus čehosi, co mi zůstalo v ruce. Vytáhl jsem ten kámen na světlo boží a hlasitě jsem zařval.
Držel jsem krásnou drúzu krystalů křemene. Šlo to fakticky blbě, ale nakonec jsem vykutal i nějaké drúzy s ametysty a dokonce se záhnědami. Když jsem dolů posvítilo čelovkou, tak bylo vidět, že odlamuji z žíly, která pokračuje a ztrácí se někam do ještě větší hloubky. Bohužel už nezbýval ani čas, ani síla, tak jsem rychle pobalil vzorky a vydal se zpět k zaparkovanému autu. Díru jsem opouštěl ve stejném stavu, v jakém jsem ji našel. Můj zásah byl spíše jen kosmetickou úpravou již načatého díla. Navíc jsem si řekl, že se sem musím během maximálně dvou dnů vrátit, abych se pokusil dokončit, co jsem započal.

Ametystová drúza s červenou kresbou od hematitu.

Nestihl jsem to do pátku a tak jsem se na místo vrátil až v sobotu. Nerad jezdím
na výpravy o víkendech, protože je větší pravděpodobnost, že narazíte na další stejně postižené šílence. Taky , že ano. Když jsem dorazil na "své" místečko, z díry se ozývalo funění a poblíž byl odhozený batoh. Na hajného to nevypadalo, tak jsem zavolal do díry odkud čouhaly nohy v pohorkách. Vylezl sympatický kolega sběratel a odpověděl na pozdrav typickým moravským přízvukem. Dali jsme pokec a zjistli, že toho máme hodně společného. Kamarád mi prozradil detaily o tom, jak a kde najít ve Vrchoslavi pěkné fluority. Já jsem mu na oplátku půjčil svou palici a sekáč, aby si mohl z té "mojí" díry vydobít nějaký ten šutřík do sbírky, protože byl sám vybaven jen geologickým kladívkem.

Já sám jsem se přesunul na protější stranu do díry, kterou se někdo zřejmě snažil s tou druhou propojit. Na tomhle fleku jsem nebyl úspěšný, tak jsem se zatím porozhlédl po okolí a nechal kamaráda v klidu rubat do žíly. Vrátil jsem se, až když zahlásil, že končí, protože se musí vrátit k manželce s dětmi, jsou prý v Čechách na dovolené
a tak si nemohl odpustit podívat se na lokalitu, kde našel před pár lety pěkné šutry Potvrdil mi, že se za nějakých pět let, co tu byl naposledy stav lokality moc nezměnil.

Když jsme se rozloučili, tak jsem se natěšeně spustil dolů. Žíla byla žřetelně obnaženější, ale zdálo se, že v ní je dalších několik dutin, tak jsem se pomalu pustil do sekání. Tentokrát to šlo lépe, možná jen pocitově kvůli absenci stresu z ubíhajícího času,
který mi zbýval minule do odjezdu. Vysekal jsem pár pěkných drúziček. Opět nejvíc ametystů, ale i pěkné křemenné krystaly posypané hematitovými kuličkami.

Na "ametystovou" jsem se vrátil ještě několikrát, ale žádná návštěva již nebyla tak úspěšná jako ty první dvě. Možná zase někdy.

Dutinka vyplněná křemenem. Je odlomená přesně z toho kusu ortoruly na obrázku vpravo.

"Ametystová" Halže.

Povedená drúza s krystaly křemene "pocukrovaných" hematitem, kterou jsem doslova vymlátil z několikaset kilového balvanu, který se jen tak povaloval napůl zabořený do bahna na bažinaté mýtince uprostřed neprostupného roští.

Kus ortoruly s žílou, který se mi podařilo vytáhnout z díry na povrch.

Při troše štěstí a trpělivosti si na "ametystové" může každý najít pěkný vzoreček.